Váleční zajatci - Bill Turner

Foto: Návštěva Billa Turnera v Československu v roce 1964 v Mankovicích čp. 88 u Arnošta a Alžběty Oravových, archiv Alena, rozená Oravová

Bill Turner válečný zajatec č. 32590, pracovní komando E119 Mankendorf, zajatecký tábor Stalag VIIIB Lambinowice /Lamsdorf/

Během druhé světové války bylo na Pile Rossmanith nasazeno pracovní komando anglických válečných zajatců – E119 Mankendorf. Tato pracovní skupina patřila k největšímu zajateckému táboru Stalag VIIIB Lambinowice /Lamsdorf/ se sídlem v Polsku. Počet anglických válečných zajatců v Mankovicích se pohyboval kolem 60 mužů. Příběh jednoho z nich známe. Jmenoval se Bill Turner. Zážitky z válečného zajetí odvyprávěl své dceři, která si jej nahrála na magnetofonový pásek a tak se podařilo dochovat podrobné svědectví ze života v pracovní skupině E119 Holtzfabric Mankendorf.

Bill Turner se narodil 30. července 1920 a válka jej zaskočila v těch nejlepších letech. Jako mladík narukoval do Royal Fusilier v 9, Btn. /Královský střelec/.

Bill v zajetí

Během války,  9. září 1943, byl zajat při přistání v městě Battipaglii v provincii Salermo          v Itálii. S ostatními byl transportován do zajateckého tábora StalagVII v Mnichově, o dva týdny později ho přesunuli vlakem do tábora Stalag VIIIB. Tento tábor se jmenoval Lamsdorf a byl to jeden z největších a nejznámějších zajateckých táborů 2. světové války. Ležel poblíž řeky Nisy. Po zřízení jeho fotografie, sejmutí otisků prstů a registrace se stal vězněn 32590. Byl omylem umístěn do areálu RAF uprostřed tábora, mezi Královské letectvo. Doprostřed tábora umísťovali  Královské letce z toho důvodu, protože byli považováni za inteligentnější než ostatní, takže tím chtěli zamezit jejich promyšleným útěkům, chtěli zabezpečit bezpečný odstup od vnějšího obvodového drátu. Většina z RAF byli bombardéři a stíhací piloti. Členové Královského letectva nemohli být vysíláni mimo základní tábor do pracovních komand, byli odkázání natrvalo setrvat v základním táboře Lamsdorf. Z tohoto důvodu docházelo tajně mezi letci a jinými vojenskými zařazeními  ke změně identity. Letec, aby se mohl dostat ven, domluvil si s jiným vězněm "neletcem" identitu, odešel na pracovní skupinu mimo tábor a pokusil se o útěk. Dotyčný, který zůstal jako letec, pak dostával jeho potravinové balíčky z domova.

Každý válečný vězeň se ubíral myšlenkou na útěk

Bill takovou nabídku dostal. V době umístění v táboře Stalag VIIIB ho vyzval jeden vězeň z Královského letectva RAF, zda by si vyměnili totožnost. Dotyčný se chtěl dostat na pracovní skupinu a v té pak utéci. Bill byl během potulování táborem upozorněn staršími vězni na tyto praktiky a byl nabádán k obezřetnosti. Útěky z pracovních skupin mimo lágr sice vybízely k útěkům, ale jejich sabotáže, vedoucí ke zdárnému útěku, do nichž byli vplétáni i ostatní vězni či civilisti, vedly po případném dopadení k tvrdým trestů a návratu do zajateckého tábora. Bill výměnu identity nepřijal.

Někteří vězni, kteří mohli odejít do nějakého pracovního komanda, zůstávali i dobrovolně natrvalo zavřeni v zajateckém lágru a někteří pracovní možnost mimo tábor vyhledávali. Venku cítili větší svobodu a lepší život. V táboře se žilo nuzně, dvakrát denně nástup, stísněné prostory, málo jídla.

Bill odchází do solných dolů Welička

Bill odešel pracovat jako válečný vězeň do Polska, do solných dolů Welička. Ve dvanáctihodinových směnách pracovalo 30 mužů. Těžká dřina vedla k tomu, že se vězni chtěli raději vrátit zpět do základního tábora, a hledali cestu, jak to udělat, sami sebe poškozovali, neboť těžce zraněného vězně nemohli na místě potřebovat. Tito vězni si přivodili devastující úraz, vkládali prsty na koleje před projíždějící vozík a byli vráceni do základního tábora.Také Billovi se podařilo vrátit, ale protože měl špatné koleno, nic jiného si přivodit nemusel.

Bill po návratu umístěn do bloku 4

Po návratu do Stalag VIIIB byl Bill přidělen do bloku 4, chatrče 2. V této ubikaci bylo umístěno 120 vězňů. Palandy byly na tři parta chatrč velmi studená. Bill spal na druhé palandě od podlahy. Byli tam i Australané a Novozélanďané, Angličan pod ním byl velmi chytrý, byl odborník na sport, na který znal všechny odpovědi. Velitele chatrče měli australského seržanta majora. Billův soused na horním lůžku byl Novozélanďan a nehovořil o ničem jiném, než o divokých víkendech na lodi. Postupem času se místa lůžek v chatrči měnily, Bill se ocitl na horním lůžku, jeho spolubydlící Slasher vedle něj. Kvůli tomu začali společně sdílet potravinové balíčky Červeného kříže.

Balíky Červeného kříže

Balík Červeného kříže obsahoval 16 potravin a každý vězeň měl dostat 1 balíček každý týden. To se ale nedělo. Často se tak o jeden balík museli dělit dva vězni. Všechny plechovky v balíku byly probodnuty, aby se dovnitř dostal vzduch a obsah byl rychle spotřebován. Bylo to z toho důvodu, aby si vězni nemohli konzervy odkládat jako zásobu pro případný útěk. Němci v balíčku také rozbíjeli balíčky čaje, čokoláda a sušených švestek a míchali je dohromady. Když si na to vězňové stěžovali, bylo jim odpovězeno, že Ženevská úmluva uvádí, že kdykoliv je to možné, obdrží britský vězeň balíček Červeného kříže s 16 surovinami uvnitř. Úmluva ale neuvádí v jakém stavu. Takto dostával Bill se spolubydlícím balíček dvakrát týdně. Někteří vězni se spojovali do čtyř. V případě, že se z chatrče odcházelo a někdo nechal balíček uvnitř, když se vrátil, byl pryč. Proto si vězni vyráběli tašky na rameno a nosili balíčky s sebou ven.

Platidlem byly cigarety

V táboře se také hrálo divadlo, bylo tu hazardní kasino se sázkami o cigarety.Večer muži často leželi na palandách v mlhu kouře. Cigarety byly v táboře peníze, které dávaly moc.

Kurzy němčiny

V táboře  bylo možné chodit na kurzy němčiny vedené britskými profesory. Bylo možné složit zkoušky. Bill se přihásil na kurz němčiny, ale frustrovaný profesor si ho vzal stranou a řekl, že si myslí, že by se měl nejdříve naučit dobře anglicky a pak se pustit do cizího jazyka.

Bill naslouchal starším vězňům

Bill často poslouchal starší vězně, kteří v naději utekli. Byli znovu zajati, ať uměli francouzsky nebo německy. Vrátili se vždy zpět do tábora. Jakou šanci by měl on? Kterým směrem by se vydal? Jeden vězeň, Bluey, mu řekl, že někde v pracovní skupině mimo tábor by se měli lépe. Ve STALAG VIIIB bylo 40 000 válečných zajatců. Pracovní skupiny byly mnohem menší, vězňů nebylo více než 300.

Bill s Bluey se rozhodli odejít do pracovní skupiny mimo tábor

Když Bill a Bluey navštívili v areálu jakýsi úřad práce, úředník promluvil jen pár slov. Prohlédli si seznam nabídek práce na farmách, kamenolomech, dolech a továrnách.

E119 Holtzfabric Mankendorf

Pak narazili na E119 Holtzfabric – 4 muže potřebujeme do vesnice Mankendorf v Československu. Zapsali si jejich jména ještě s dvěma dalšími vězni. To znamenalo, že opustili blok čtyři a tito byli přemístěni do bloku žádajících o práci, kde čekali na transport. Strávili tady asi týden a pak vyrazili s hlídkou do Mankendorfu. Ve chvíli, když byl Bill ve vlaku, pocítil svobodu. Žádný ostnatý drát. Seděli ve vlaku s ostatními lidmi. Nikomu ve vlaku ale nerozuměli.

Příchod na E119 Mankendorf

Bill s ostatními dorazili na E119 Mankendorf. Celková parta 60 mužů, 30 v každé místnosti. Bydleli nahoře, jediný ostnatý drát byl veden kolem celého areálu. Velel seržant. Jeden z vězňů opravoval oblečení, byl tu švec, dva kuchaři a důstojník, který rozdával balíčky. Bylo domluveno, že dvě české ženy jim perou prádlo. Protože to byla továrna na dřevo, vyrobili si dlouhé dřevěné vany a všichni si mohli každou sobotu dát horkou koupel. Už žádné blechy ani vši! Každý pokoj měl palandy, sadu stolů a piliňák, který vyhříval místnost i dva dny.

Foto: Ubikace v Mankovicích, 2024, archiv Pavlína Ďuricová

Piliňák

Piliňák byl kovový válec, do něj se vkládal další s menším poloměrem naplněný pilinami, kde se před plněním vkládala středem svisle tyč (něco jako násada na smeták, ale hrubší) a dole krátká kolmo k té dlouhé. Po naplnění a upěchovaní pilinami se tyčky vytáhly, aby byl zajištěn tah do komína po zapálení. V zimě to bylo pohodlné topení bez přikládání a dobře výhřevné. Na něm si mohli ohřívat jídlo z balíčků a opékat chleba.

Práce na E119 byla klasifikována jako těžká

Z důvodu velmi těžké práce dostávali váleční vězni  nějaký chleba navíc, brambory, polévku a někdy i maso. S balíčky v Mankendorfu  to bylo lepší než v táboře. Dávky byly větší a žádné drolené sušenky, za to dva velké krajíce chleba, hrudka sýra se lžící džemu. K tomu hrnek horkého sladkého čaje. Své balíčky si ale všichni bezpečně schovávali.

Volný čas na E119

Billovi se velmi líbila krajina v Mankendorfu. Po obou stranách údolí Odry nádherné hory, barevné stromy a fantastické východy slunce nad horami. Nedaleko byla Odra, ale nebyla příliš hluboká. Občas se jim večer podařilo zaplavat. Opět Billa zaléval pocit svobody. Někteří vězni si také pěstovali rajčata, salát a jarní cibulku. Bylo dost času si zahrát také s míčem. Bill strávil spoustu času stáním u ostnatého drátu a povídáním si s některými malými dětmi. Snažil se naučit německy. Bylo to docela snadné, neměly problém něco opakovat pořád dokola. Děti se zase učily anglicky.

Pracovní podmínky

Angličtí zajatci pracovali od šesti ráno do šesti večer, stejně jako civilisté, s krátkou přestávkou v 9.00 a hodinou na večeři. Žádná německá stráž tam nebyla. V šest ráno je odvedli do továrny a pak už byli pod civilní kontrolou. Pokud jim nebylo dobře, byl k dispozici německý lékař, za ním ale museli jít 2 – 3 míle do jiné vesnice. Pokud někoho ze zajatců bolely zuby, vytrhly jim je bez umrtvení. K zubaři bylo možné nechat se odvést i vlakem, často se toto využívalo, aby se mohly získávat také nové zprávy. Každou noc byly každému odebrány kalhoty a boty a na noc zamčeny. Předcházelo se tím útěku.  V továrně si ze dřeva vyřezali tvar chodidel a pomocí kousků kůže vyrobili boty. Měli starý gramofon a vyrobili si terč na šipky. Byly také doby, kdy dostávali noviny a týdeníky a hodně četli. "Weil du est Bist" – "Kvůli Tobě". Šlo jen o milostné příběhy.

Továrna byla známá jako Rossmanith

Johann Rossmanith byl majitelem. Šlo o továrnu na zpracování dřeva. Vyráběly se tu kola všeho druhu a také sáně. Někteří váleční zajatci měli menší zakázky na "dřeváky"  Z fabriky cestovali váleční zajatci v náklaďáku také na míle daleko, někdy i celý den, kde se těžilo dřevo. Nakládat je a navíjet byla velmi těžká práce. Staral se o ně civilista Mickey. Dali čestné slovo, že neutečou. A kam by utekli? Bez map a hluboko v nepřátelském území, obklopeni lesy, horami a odlehlou krajinou zůstali jen vězni, ale cítili svobodu. Pokud se z těžby vrátili brzy a vůz byl rychle vyložen, používalo se známé: "Furarm und furtick" /Job a konec/.

Práce uvnitř továrny

Bill a Bluey zpočátku pracovali uvnitř továrny na strojích na řezání a tvarování paprskových segmentů, vřeten a nábojů všech druhů.  Byl tam velký stroj s velkou čepelí na jednu stranu a spoustou malých nožů spojených dohromady a celá řada byla připravena u pístu. Kláda se upevnila asi dvě stopy od kraje, píst se pohyboval sem a tam a do toho vjela kláda. To bylo známé jako holtzwal. Poté byl slisován do balíků a odeslán pryč. 

Sabotáže

Někdy měli příležitost povést trochu sabotáže, lámání paprsků a apod. Když se jich ptali, co se stalo, odpovídali: "Nicht verstehen", že nerozumí. Mistr, který se jmenoval Wiesbrot, měl ve zvyku dívat se před sebe, aby viděl, jak se pracuje. Když viděl, že někdo dělá něco špatně, zdvihl pravý ukazováček a pohrozil. Upozorňovali se také navzájem na nějaké situace a používali při tom nějakých nenápadných slov, které ale měli říci úplně něco jiného a upozornit ostatní na nebezpečí apod.  

Výroba dřevěných kol s ocelovými pásy

Dva nebo tři chlapi pracovali v kovárně. Jednou z věcí, které jim pomáhali vyrobit byly ocelové pásy, které se montovaly na kola. Pásy musely být naskládány v jedné hromadě. kolem nich se pak rozhořel velký oheň. Velkým žárem se roztáhly a rychle umístily na dřevěná kola. Poté se na ně vlila voda z řeky. Rychlým zchlazením se ocelový pás smrštil těsně kolem dřevěné obruče.

Pochod ruských zajatců se zastavil u Odry

Zatímco se pracovalo, k řece přivedli napít se vody ruské muže a ženy, kteří pochodovali mnoho kilometrů. Ulehli k pití k řece a pili. Někteří byli tak slabí, že jim hlava spadla do vody a oni se utopili. Neměli sílu zvednout hlavu. Bill s ostatními mohli jen stát a dívat se. Byli bezmocní. Časem uměli více slov a slovními sabotážemi se uměli více dorozumívat. Když se mluvilo o německých vítězstvích, jejich odpovědi byly: "Der Tag" – Náš den přijde.

Práce venku

Postupem času byl Bill přesunut z továrny na práce venku. Venkovní práce byly na velmi velké ploše, takže to považoval za větší svobodu. Když přivezli stromy, museli je roztřídit podle velikosti a druhu: Duby a buky. Bill pracoval s Čechem jménem Poldo. Místo "Morgen", bylo něco jako "Dobrý den". Bylo dobré umět německy i česky. Poldo se svěřil, že se bude ženit. Když se tak stalo, požádali ho, aby donesl nějaké jídlo. Přinesl brambory s nějakým druhem zeleniny a speciální kořeněné maso v těstíčku. Později se nás ptal, jestli to bylo dobré, protože to byl pes. Řekl, že je to dobré proti TBC.

Volný čas v ubikaci

Večer hráli někteří karty nebo šipky. I když se v šest večer vrátili, umyli se, dali si polévku a uvařili něco z balíčku Červeného kříže.  Spoluvězeň Smudger Smith nabídl Billovi, že by se mohli spolu učit němčinu a donesl k tomu knihy. Bill si vzpomněl na učitele ve STALAGU VIIIB a řekl, že OK. Každý večer se spolu učili a zanedlouho si již mohli číst časopisy. Později se k nim připojil Bluey. Němčinu se naučili tak dobře, že už nepotřebovali tlumočníka a mohli v němčině i konverzovat. Ale bylo jim jasné, že sabotážní frázi "Nicht verstehen" – "Nerozumím",  už nemohou používat.

Nakládka vagónů

Pracovali 5,5 dne v týdnu. Končilo se v sobotu ve 12 hodin.V týdnu vlak přivezl vagony k naložení. Vagóny musely být okamžitě, a to nejpozději během 6 hodin naloženy, aby je tentýž vlak mohl zase odvést.  To bylo velmi důležité, muselo se to dodržovat, aby vedoucí za to nedodržení nebyli postihováni. V neděli odmítali pracovat a chtěli mít volno, často s ostatnímu spoluvězni hráli na volném prostranství fotbal.

Fotbal ve sněhu

Přišla zima a sníh. Jednu neděli vtrhli do ubikace stráže a vyhnali je všechny hrát fotbal. Nikdo nechtěl jít, ale vyhnali je. Honili se za fotbalem po kolena ve sněhu.

Hádka v továrně

Když jednou pracovali v továrně, Bill měl s šéfem hádku a rozbil před ním spoustu cihel.       On na stráž křičel, aby Billa zastřelil. Bluey stál před Billem a řval: "Nix, nix"

Unavený Bluey

Bill začal pozorovat Blueyho při práci. Vypadal velmi unaveně a měl strach, že při práci na pile se pořeže. Kdysi Bluey řezal s holtzwollem, nože jezdily nahoru a dolů, on natáhl pod něj ruku a chtěl vědět, co to udělá. Naštěstí to jen málo odnesla jeho kůže a ochlupení.

Výstavba domu čp. 113

Jednou přišel za Billem mistr, když pracoval venku a řekl mu: "Kommst du mit" - "Pojď se mnou". Měl s sebou dalšího válečného zajatce Harryho Meeda. Vzal nás oba zpátky do ubikace. Tam stál velmi starý muž, přibližně ročník 1914 - 1918. Když jsme k němu přišli, řekl jim mistr: "Arbeit mit" – "Pracovat s ním". Vytýčili jim tehdy velký čtverec a pak začali kopat velkou díru.  Ten večer přišli kluci a ptali se, co děláme. Netušili jsme. Když byla díra dostatečně velká, přijelo auto a jámu zasypalo vápnem. Potom se vodou z hadice jáma vystříkala a to způsobilo bublání a páru. Bill s ostatními se velmi báli, aby jámu nekopali sami sobě pro jejich mrtvá těla nebo mrtvé Rusy. Nakonec se dozvěděli, že budou stavět dům /dnes stále stojí čp. 113/ a jáma na vápno byla na základy. Na stavbě domu dále pracovali i s německým starým mužem, který jim řekl své jméno – Franz, už si na ně zvykl. Později se k nim přidal český hubený kluk jménem Vlashik Lewiosky /?/. Denně přijížděl z Moravské Ostravy. Postupně se z Billa a dalších stali dělníci zedníci. Bill přiměl Blueyho, aby se k nim přidal. Tesaři byli Němci, pracovali na střeše. Při stavbě domu Bill vzpomíná: "Bylo krásné poslouchat, jak české ženy na polích při práci zpívají." A mnohým písním se naučil zpívat. Na podzim byl dům hotov.

Foto: Dům čp. 113, který postavili v roce 1944 váleční angličtí zajatci, archiv Pavlína Ďuricová

Jablka

Nedaleko od místa, kde se stavěl dům, rostly ovocné stromy a Bluey se rozhodl jednoho dne natrhat jablka. Trhal je tím způsobem, že lámal celé větve, které mu schované trčely z bundy.

Blueyův vřed

Několik dnů před dokončením domu, dostal Bluey kopanec do nohy, při fotbale. Kopanec se proměnil ve velký vřed. Bylo to velmi špatné a nechtělo se to vyléčit. Ostatní ho donutili, aby zašel k lékaři a on šel. Měl strach, že by ho poslali zpátky do tábora STALAG VIIIB jako práce neschopného.  Lékař namíchal nějakou bílou mast a natřel mu okolí vředu. Doktor v plášti ale vypadal hrozně a Bill na něho nikdy nezapomněl. Rána se ale začala zavírat a nakonec se zcela zacelila. Bill by rád věděl, z čeho ta mast byla.  Bluey hrál zase fotbal. Zase dostal kopanec a znovu se mu rána otevřela. Znovu byl u lékaře.

Bill a jeho zub

Bill přišel před léty o jeden zub. Když ho jednou nachytali stráže jednou nepovoleně venku, vymluvil se, že jde od zubaře z Oder. Nakonec si ho musel nechat doplnit doopravdy stříbrným falešným zubem. Padesát  marek za něj zaplatil seržant stráže.

Češi vyráběli nože a bajonety

Blížil se konec roku 1944. Bill věděl, že blízko jsou čeští partyzáni. Informace sbírali od českých spolupracovníků. Jednou museli Bill a Bluey nabrousit pilové kotouče  do ostřící dílny do Schlafferi. /?/ Kotouče naložili na vůz, Bill, Bluey a starý Němec Byuss.  Byla už skoro noc. Když vešli dovnitř viděli, že čeští dělníci vyrábí nože a bajonety z rozbitých ocelových pil. Řekli jsme Němci, aby zůstal venku s koňmi a provedli to vyložení sami.

Krvavá neděle 17. prosince 1944 nad zajateckým táborem E119 Mankendorf

Těsně před Vánocemi 1944 začala nad hlavami létat letadla. Všichni se šli raději skrýt do bunkrů. V továrně nastalo zpomalení výroby, nepřijíždělo tolik vagónů. A přilétala další a další letadla. Východ i západ se začaly přibližovat. E119 Mankendorf se začal obávat co udělá hlavní tábor STALAG VIII B, co bude se všemi zajatci.

Panovala nejistota, Bill a Bluey se rozhodli odejít

V té době Bill čekal, že pojede do Nového Jičína k lékaři, na prohlídku svého kolena. Jel by asi na povozu nebo na koni. Přemýšlel, zda toho nějak nevyužít. Někteří začali uvažovat o tom, že se raději vrátí do STALAGU VIIIB. Bill a Bluey se ale nakonec rozhodli jinak  – odejít k českým partyzánům. Ten den je navečer nepočítali ani dozorci jak bylo zvykem. Zapomnělo se také na úschovu bot a kalhot. Někteří kluci trávili noc v českých rodinách a ráno se vrátili do práce. Zajatí Angličané si uvědomovali, že svým způsobem jsou izolovaní v malé vesnici. Zásilka Červeného kříže byly nepravidelná. Češi z továrny si začali brát dny volna, což byla dosud velká neznámá. Zhruba na konci ledna, začátkem února 1945 se Bill a Bluey rozhodli odejít. Nikdo z nich tomu neříkal útěk, ale weg – cesta.To rozhodnutí opustit ubikaci v Mankendorfu bylo v něčem snadné a v něčem ne. Stálo to hodně přemýšlení, sbírání informací a sledování informací na frontě. Pak se jen rozhodnout, kterou cestou se vydat. Museli si dávat pozor na to, komu věřit a komu ne. Uvažovali o důvěře k civilistům. Bill přemýšlel o tom, kam by se dostali po Odře. Zaobírali se všemi variantami a vzpomínali také na zkušenosti starých válečných zajatců ze Stalagu, kteří uprchli, ale byli znovu dopadeni.

Útěk Billa a Bueyho z Mankovic není přesně popsán, v jeho vyprávění se dostáváme na Slovensko, na Malou Fatru.

Bill a Bluey u partyzánů

Pozorováním ruských letadel letících nízko, zjistili, že jsou v oblasti "Jánošík" v Malé Fatře. Bylo to velitelství partyzánů a Rusové jim tu shazovali zásoby. Celá oblast byla známá jako Jánošík Kriese /Jánošíkův okruh/ a pro Němce byla velmi nebezpečná. Jídlo od partyzánů dostávali velmi často, partyzáni lovili divoké jeleny, kteří chodili pít vodu do potoků. Bylo jim doporučeno žebrat jen na kraji vesnice, ne v centru, aby bylo snazší rychle utéci do lesa. Když zaklepali na dveře a otevřela žena, řekli, že jsou Kriegs Geffangeners – váleční zajatci a požádali kousek chleba. Někdy dostali kousek chleba nebo koláč, někdy se za nimi dveře zavřely, lidé se báli, že je někdo uvidí, že jim pomáhají. Někdy byli pozváni dovnitř "Herein kommen", to museli být obezřetní, zda uvnitř nebudou lapeni. Někdy býval takový hlad, že vynesli koňům oves ze stodoly a uvařili ho. Hrozné. Jednou dostali kuře a uvařili si ho v plechovce.

Když byli v Malé Fatře, slyšeli, že Rusové postupují. Na silnici uviděli stát kolonu ruských tanků. Ve skupině byly i ženy a děti. Zeptali se, jestli umí někdo německy, přišel jeden důstojník, tomu řekli, kdo jsou. Dali jim jídlo a vodu. Pak jim nabídli, že je pošlou do Oděsy. Odtud se mohou lodí dostat domů. To nechtěli a rozhodli se vydat do Prahy. Když přijelo ruské dělostřelectvo, vydali se s nimi. Jeli v zadní části džípu. Řidič se usmíval na všechny strany a když pokrytý girlandami z květin stále popíjejíc, začal sjíždět příkopy, rozhodli se jít zase svou cestou.

Cesta do Prahy

Cestou viděli německé dezertéry, kteří leželi mrtví podél boku, zastřeleni. Naráželi i na další britské uprchlíky. Prošli několik vesnic až narazili na ruskou pěchotu, která mířila do Prahy. Češi tam běsnili. Ženy i děti byli nuceni sbírat rozsypané dlažební kostky a dělat zátarasy.

V Praze v hotelu 1945

Byli v centru Prahy. Uviděli nápis hotel. Neoholení, špinaví a oblečení vypadali jako tři bandité, Bill, Bluey a třetí zajatec /jméno neuvedeno/. Takto zamířili k recepci. Udeřili na zvonek. Když přišel muž, Bill se ho zeptal anglicky, zda by mohli dostat pokoj na noc. Muž nebyl vůbec překvapen, automaticky a s klidem otevřel knihu k podpisu, jakoby ukrýt válečné zajatce bez peněz byla nejnormálnější věc na světě, zatímco venku zuřila bitva o osvobození města. Přistoupil mladý muž a odvedl je k výtahu. Mezitím ještě na ně zavolala žena z recepce a ptala se, zda chtějí vzbudit. Bill řekl, že ano, ve 4.00 hodin. Billovi se to najednou zdálo velmi zvláštní, celá ta situace byla surrealistická!

V noci na pokoji

V pokoji se cítili velmi nejistě a uvědomili si, že porušili pravidlo partyzánů – nebylo kam utéci. Leželi oblečení a najednou slyšeli šum u dveří. Bill se potichu přiblížil ke dveřím a otevřel. Nikdo tam nebyl. To je zmátlo. Pak zase slyšeli šustění, Bill rychle vyskočil a trhnul dveřmi. Stála tam starší dáma a donesla polévku. Byli jí vděční. Poté co jí snědli, chtěl Bluey, abych odložil pistoli, to neudělal. Jejich spánek bylo bdění za zvuků tanků, které se pohybovaly kolem.

Ráno po probuzení

Ve 4.00 hodin telefonát, jak chtěli. Bill vstal a vyšel na ulici. Vydal se po ní a ucítil vůni pečeného chleba. Bylo to nádherné. Našel to pekařství a dostal několik rohlíků  Vydal se dále a viděl plno ruských tanků. Na každém kandelábru /pouliční lampě/ visel německý mrtvý voják. Tu noc bylo vyrovnáno mnoho účtů. Bill stál na Václavském náměstí a viděl tu hrůzu. Spěchal za dvěma ostatními, aby jim to řekl a oni se přišli podívat. Rozhodli se z Prahy co nejrychleji odejít.

Cesta z Prahy

Cestou po silnici narazili na vojáky se zbraněmi. Zvedli ruce a mysleli si, že je konec. A najednou se ozvalo: "To nejsou Němci, to jsou Angličané". Konečně asi tři nebo čtyři dny po kapitulaci byli v bezpečí. UŽ NE VÁLEČÍ ZAJATCI, ale BRITŠTÍ VOJÁCI. Byli vyslýcháni odpovědným důstojníkem a řekli mu všechny informace, které věděli. Řekli jim o Praze a co se tam dělo. Důstojník na to odpověděl, že kdyby tam byli první, nestalo by se to.

Odlet do Bruselu

Asi 20 kilometrů za Prahou zůstali asi tři týdny. Podle dohody mocností museli vstoupit do Prahy první Rusi. Poté je nasadili do letadla ke Kanaďanům do Bruselu. Svobodní, ale zpět pod armádními pravidly. Nemohli to ovlivnit. První věc, kterou Bill udělal, bylo, že se nechal vyfotit. Fotka dlouho stála na stolku u Billa v domě. Na černém trhu koupili kamarádi svým ženám nylonky, Bill fajfku.

Přistání v Horshamu a návrat domů

Přistáli v Horsamu, město je 31 mil od Londýna a asi tři čtvrtě hodiny od Billova domovu v Suttonu. Jeho nohy byly ale v takovém stavu, s boláky a puchýři, že tam asi týden ležel, dokud se to nezlepšilo. Pak se VRÁTIL DOMŮ.

Setkání Billa a Blueyho po válce

Po válce se Bill sešel s Blueym. Dokázal by ho najít v davu mezi stovkou lidí. Všichni by očekávali, že je to opravdu tvrdý chlap, ale  byl to jeden z nejemnějších lidí, které by člověk mohl potkat. Byl velmi vtipný a dokázal všechny rozbrečet při vyprávění historek. Po jedné návštěvě Billa a jeho manželky odjížděl domů vlakem. Když průvodčí zapískal k odjezdu, chtěl vystrčit hlavu a zamávat. Zjistil ale, že okno je napevno zavřené, Rozbil ho rychle hlavou a vlak vyjel. Stále mával a po tváři mu stékala krev. Jeho válečné zkušenosti byly obrovské, psychicky byl ale v hrozném stavu. Mnoho lidí trpělo pro své válečné zážitky duševně a tehdy nebylo možné najít pomoc ani pochopení. Museli bojovat sami se sebou, než se s tím vyrovnali. Když Bluey zemřel, ztratil Bill jednoho z nejlepších kamarádů, jaké kdy měl.

Návrat do Československa v roce 1964

Bill si nikdy nemyslel, že se vrátí do Československa, Polska nebo na jiné místo, kde byl za války. Celá tato oblast patřila komunistům a slyšel, že život pro lidi je tu těžký. Život v Británii se vracel do normálu a životní úroveň se zlepšovala. Nicméně 20 let po válce se vrátil. Bill a jeho manželka Joyce byli na návštěvě ve Vídni a při pohledu na mapu Billa napadlo, jestli bych našel cestu k E119 Mankendorf. Věděl, že když se dostane do Ostravy, už by nemělo být těžké najít Mankendorf. Jejich přátelé si mysleli, že to bude velmi nebezpečné, přejít hranici železné opony, ale cítil, že to musí udělat.

Foto: Návštěva Billa Turnera v Československu v roce 1964 v Mankovicích čp. 88 u Arnošta a Alžběty Oravových, archiv Alena, rozená Oravová

Na nádraží v Suchdole n. O.

Bill s Joyce dorazili do Suchdolu. Dál museli jet místním vlakem. Bylo horko a ještě na nástupišti, už ale ve vlaku,  k nim promluvila paní sedící vedle a ptala se, zda jsou Angličané.  Řekli že ano a proč přijeli. Řekla, že do Mankovic je doveze tento vlak, ale v Mankovicích není hotel, takže až si prohlédnout továrnu a místo, může jim nabídnout nocleh u nich. Řekla, že její manžel během války pracoval s britskými válečnými zajatci v továrně a určitě by se s Billem rád sešel. Pak se domluvili, že po prohlídce Mankovic přijedou do Oder a ona s manželem budou na oba čekat na nádraží.  Bill s Joyce byli velmi rádi za pomoc. Vlak dojel do Mankovic.

V Mankovicích v roce 1964

Bill se ocitl v bývalém Mankendorfu. Na nádraží uviděl muže a oslovil ho. Ten muž se jmenoval Arnošt Orava. Ptal se ho na fabriku – pilu a muž tam Billa s manželkou zavedl. Arnošt si Billa nepamatoval, i když sám ve fabrice za války pracoval. Arnošt tehdy bydlel v Bernarticích a do Mankovic na pilu docházel pěšky. Až po válce, v roce 1945 přišel do Mankovic s rodinou na čp. 88.

Bill s Arnoštem domluvili setkání na druhý den, Arnošt vše domluvil a sjednal. Bill s Joyce se dále věnovali vesnici. Skoro nic se nezměnilo, kostel, náves, továrna. Bill ukázal Joyce fabriku a dům, který postavili, samozřejmě i dřevěnou ubikaci, kde přespávali.  Otevřela jim stará paní a Billa polilo štěstí, když je pozvala dál. Stále tam byly velké dřevěné vany a zvenčí drát. Ukázal Joyce palandy, ve který s Blueym spali, stoly a piliňák byly na svém místě. Vše tak nechali. Bylo to silné. Pak odjeli do Oder, jak se domluvili.

Po návštěvě Mankovic do Oder

Vlakem přijeli do Oder. Paní Herta už na ně čekala. U ní doma se setkali s její rodinou. Najednou přišel její manžel Leo. Začali si povídat a když uběhlo několik chvil, Leovi najednou došlo, kdo je Bill. Snažil se najít těch pár anglických slov, které si pamatoval a vybuchl: "Bille, ty zatracený bastarde!" s velkým úsměvem na tváři. Tak u nich zůstali a začalo velké přátelství. Billův příjezd se rozkřikl a mnoho mužů si vzalo volno, aby se druhý den společně setkali v Mankovicích na čp. 88. Vzpomínalo se a hodně se pilo.

Bill a jeho přátelé v Odrách a v Mankovicích

V roce 1965, vnučka Arnošta Oravy, Alena, začala chodit na angličtinu. Dědeček Arnošt jí předal adresu na Billa Turnera, aby mohla v rámci psaní dopisů, utužovat angličtinu. Tím začalo také přátelství Aleny s Billem a jeho rodinou. V roce  1972 uskutečnil Bill a jeho manželka Joyce další návštěvu v Československu, navštívili Alenu. Společně se také všichni setkali s paní Hertou a jejím manželem.

Bill v České republice v roce 2002

Do Československa se Bill vrátil několikrát, naposledy v roce 2002, kdy jeli s dcerou a jejím manželem do Prahy. Hledali hotel a chtěli najít ten, kde se on, Bluey a Američan  ubytovali, když se osvobozovala Praha. Chtěl najít záznam s jejich jmény. Bohužel hotel už nenašli, Václavské náměstí bylo modernizováno, Bill litoval, že nemá u sebe mapu, chtěl by také potkat Američana, který byl s nimi, ale neznal jeho jméno. Půjčili si auto a odjeli do Oder a Mankovic. Bill mohl ukázat rodině továrnu, tentokrát byla opuštěná, když procházeli branou, vracely se vzpomínky. Bill cítil vůni vyloženého dubu a buku, slyšel pily a kmitající muže nad vyrábějícími koly a saněmi.  Bill s rodinou šel dolů k ubikaci. Vzpomněl na dělení chleba, když všichni seděli kolem stolu, bylo důležité, aby měl každý stejný podíl. Ve spodní části ubikace bydlela jedna stará paní, Ruska a vrcholem bylo, když je pozvala dál. Ukázala jim, jak byl z ubikace vytvořen pohodlný domov. Vrch zůstal jen jako sklad a jinak vše, jak bylo. Dům, který postavili /čp. 113/ přivodil pocity na konec života, kdy si mysleli, že jámu kopou sami sobě, prohlédli si ho z venku. Uvědomoval si, že osud ho přivedl do tak malého místa, do Mankovic, a to v něm zanechalo tolik silných vzpomínek. Cítil se spojen navždy.

Svědectví Billa Turnera zachytila jeho dcera Linda

Billova dcera Linda natočila tatínkovo vyprávění na magnetofonový pásek a jeho zážitky       ze zajetí zveřejnila. Příběh tohoto muže nám otevírá oči a znovu připomíná hrůzy a beznaděje, které museli lidé za války prožívat a snášet. Jeho vzpomínky nám umožnily nahlédnout do života válečného vězně, který se odehrával přímo v naší obci Mankovice, jeho pohledem můžeme zcela ojediněle poznat prostředí, ve kterém žil, čím procházel, co cítil, jak to vypadalo ve fabrice a ve vsi, a že přátelství z té doby, bylo na život a na smrt. Bill Turner odešel z Mankovic před blížící se frontou, vzpomínky ale nikdy neuhasly a dovedly ho zpět.

Mankovice mu zůstaly navždy a hluboko v jeho srdci.

Bill v Anglii u královny

Po válce byl Bill aktivním funkcionářem a tajemníkem v organizaci protifašistických bojovníků v Londýně, kde žil po celou dobu svého života, s výjimkou války. Jeden krát měsíčně měl on a jeho rodinný příslušník nebo přítel, po dlouhou dobu, přístup ke královně.

Bill Turner a jeho vztah k naší zemí

Byl to člověk s všeobecným přehledem, znalý světa, měl rád lidi a chtěl zachovávat přátelství mezi lidmi z různých zemí, z generace na generaci. Byl velmi společenský, přátelský a velmi pokorný. Když se ho na hranicích ptali, proč tady jezdí, řekl, že má rád Československo a naše lidi. Alena přidává vzpomínku o tom, jak Billa doprovázel manžel paní Herty na hranice, když se vracel domů. Museli se vrátit, aby mohl znovu  poděkoval za srdečné přijetí a pohoštění. Billova návštěva byla pro všechny vždy svátkem. Člověk s velkým srdcem a pokorou. Bill byl milý, vtipný a velmi příjemný člověk. Když začal vyprávět, začínal slovy: "My storry" - "Můj příběh". Vzpomínka na něho a jeho ženu navždy zůstanou.

Bill Turner zemřel 9. prosince 2011

Zemřel ve věku 91 let. Jeho pohřeb se uskutečnil se všemi poctami a se státní vlajkou.

Zpracovala Pavlína Ďuricová, kronikářka obce Mankovice, text volně přeložila podle zveřejněného příběhu Billa Turnera, který sepsala Linda Flynn z magnetofonových nahrávek, které namluvil její otec. Text byl dále doplněn o vzpomínky dalších účastníků. Zpracováno v roce 2024.

Zdroj:

Vyprávění Billa Turnera, Projekt válečných vzpomínek, wartimememoriesproject.com
Vzpomínky Aleny, rozené Oravové, která s Billem Turnerem vedla dlouhá léta anglickou korespondenci a přátelství