Továrna na zpracování lnu, čp. 75, 1871 – 1900

Foto: Továrna na len, Flachsfabrik, foto K. Gerlich, archiv Zdeněk Mateiciuc

Továrna na zpracování lnu, čp. 75, 1871 – 1900

Mathias Malcher nechal v roce 1871 postavit na místě starého zchátralého domu čp. 75 čistírnu lnu. První zařízení bylo dřevěné a na ruční pohon, firmě se velmi dařilo. V roce 1875 čistírna vyhořela. Mathias ji ale znovu vybudoval a v podnikání pokračoval. Bohužel přišla neúroda a obchody nešly, což ho nakonec přivedlo na mizinu a s manželkou uprchnul do Ameriky. V roce 1886 po něm převzal továrnu Johann Ulrich se společníkem Johannem Englischem. Když v roce 1898 Johann Ulrich zemřel, dostal ji do pronájmu Johann Englisch, podle kterého se továrna často pojmenovává jako "Englischova továrna na zpracování lnu". Bohužel i Englische čekal pád. Zaplavení trhu s látkami a malý odbyt způsobilo úpadek firmy a továrna byla nakonec v roce 1900 uzavřena.

Ještě před výstavbou železnice existovala v obci jedna průmyslová společnost a to byla továrna na čištění lnu. V roce 1871 ji nechal postavit Mathias Malcher na místě starého zchátralého domu čp. 75 /dnešní Baráky, Jurecovi/. Mathias již před několika lety provozoval malý obchod se lnem a tyto zkušenosti v továrně zúročil. Nechal postavit budovu a v ní nejrůznější zařízení. Stroje byly většinou dřevěné s ručním pohonem, ale mohl si tak několik let vyrábět sám tzv. lámaný len. Firmě se dařilo, tato oblast průmyslu velmi prosperovala a slibovala velké příjmy a bohatství. Mathias později koupil i parní stroj.

V roce 1875 ale čistírna vyhořela. K požáru došlo během velké sněhové bouře, takže o něm dlouho nikdo nevěděl. Neúnavný Mathias ji ale znovu postavil a začal od začátku. Bohužel ale přišla neúroda a obchod slábl. Mathiasovi se přestalo dařit až ho nepříznivá situace přivedla na mizinu. Se svou ženou nakonec uprchnul do Ameriky.

Po konkurzních řízeních si v roce 1886 koupil mechanickou úpravnu lnu podnikatel Johann Ulrich z Oder. Jeho společníkem se stal Johann Englisch. Společně čistírnu přebudovali a rozšířili. Provoz byl udržován v menším měřítku, převážně jen šest až sedm měsíců v roce. Byl pořízen také parní stroj. Voda ze mlýna /o něco výše na čp. 30/ byla používána na máčení lnu. Ten se musel opakovaně zalévat a dlouhodobě ohřívat, aby se  užitková část rostliny oddělila od dřevnaté části. Tato operace byla nutná pro vytažení tobolek semen, což muselo být provedeno před lámáním. Stoprocentně hotový výrobek byl železnicí posílán do přádelen, kde se vyráběla lněná příze, ze které se mohly tkát látky. V roce 1891 Johannové instalovali další větší parní kotel.

V roce 1898 Johann Ulrich zemřel. Továrnu si vzal do pronájmu od jeho dědiců Johann Englisch. Zaměstnával jednoho vedoucího a 42 pracovníků. Ročně zpracoval 4000 q lnu, který prodával většinou do Německa.

Přišlo ale zaplavení trhu bavlněnými látkami, látky se velmi těžko prodávaly, továrna přestala prosperovat a byla uzavřena v roce 1900.

Poté byl dům s provozním zázemím prodán sedlákům Josefu Kohlichovi čp. 39 a Josefu Füsselovi čp. 7. Majetek si však nemohli ponechat a tak se stala nemovitost majetkem obce. Obec zde chtěla zřídit restauraci, ale nedostala povolení, objekt pronajala Josefu Friedrichovi z čp. 17. Za jeho působení byla zadní část domu, v roce 1912, přestavěna na obytný komplex a stroje z továrny byly prodány.

Dne 1. června 1914 získala zadní část domu firma Rossmanith za 5. 900 rakouských korun. Johann Rossmanith přebudoval obytný komplex na zaměstnanecké byty pro své dělníky. Od roku 1914 tu bydleli převážně jeho zaměstnanci. Přední část domu s čp. 75 zůstala v majetku obce a byla přebudována na komunitní centrum /četnická stanice, pošta, knihovna, škola, školka/.

Podle pamětníka Pavla Oravy stála na Barákách, ještě v 50. letech, uprostřed mezi domy velká dřevěná stodola a to byl sklad lnu. Noví obyvatelé Baráků později stodolu zbourali a postavili uprostřed mezi domy komplex dřevěných šopek, každá z nich patřila k jednomu bytu. Dřevěné šopky tu stály ještě na začátku 70. let, poté se místo nich postavily na stejném místě šopy zděné.

Zpracovala Pavlína Ďuricová, kronikářka obce, 2024

Zdroj:

Spuren von Mankendorf, Ulf Broßmann
Archiv obce Mankovice 1785 – 1945, SOKA Nový Jičín
Pavel Orava, pamětník