Kostel Navštívení Panny Marie 1797

Foto: Pohled na Kostel Navštívení Panny Marie

Kostel Navštívení Panny Marie 1797

Kostel Navštívení Panny Marie je nejvýznamnější památkou v obci. Postaven byl v roce 1795 na místě dřevěného zchátralého kostela.

O jeho stavbu se zasloužil kaplan Kastner, který byl Mankovicím přidělen v roce 1785 v rámci reformních opatření císaře Josefa II., kdy bylo sídlo farnosti v Mankovicích přestěhováno do Vražného. Kaplan Kastner získal povolení ke stavbě kamenného kostela 5. listopadu 1791, dne 25. dubna 1795 byl slavnostně položen základní kámen a již 13. října 1795 byla nasazena věžní báň. Mankovický kostel byl vysvěcen 2. července 1797. Kostel Navštívení Panny Marie je památkově chráněn od 3. května 1958.

Kostel stával už od nepaměti v každé obydlené osadě. Ne jinak tomu bylo i v Mankovicích. Předpokládá se, že už kolem roku 1300, když přišli noví přistěhovalci, vykáceli prales na levém břehu řeky Odry, kde jej v brodu křižovala Jantarová stezka a založili novou vesnici. Po výstavbě "lokátorské/ usedlosti, dnes čp. 1, postavili dřevěný kostelík.

Dalších 70 - 80 let leží vývoj obce a kostela v temnotě. První zmínka o mankovickém faráři pochází z roku 1483, farářem byl v té době jakýsi Thomas /Tomáš/. Do církevního života Mankovic, jako všude, zasáhly války, reformy a politické události. V 17. století se stalo Vražné filiálním /vedlejším/ kostelem Mankovic, a to až do roku 1785.

V roce 1785 začalo reformní období císaře Josefa II., a tím de facto začíná historie dnešního kamenného kostela. V rámci těchto reformních opatření bylo provedeno nové rozdělení farnosti, čímž bylo sídlo farnosti dne 4. října 1785 přestěhováno do Vražného. Tam se přestěhoval i starý kněz Franz Bilansky, rytíř von Weißenfeld. Odešel jen s brašnou, zavazadly a farní matrikou. Důvodem změny sídla farnosti bylo to, že většina přifařených obcí se nalézala na pravém břehu Odry /Vražné, Hynčice, Emauzy/ a komunikace při rozvodnění řeky Odry vázla, protože přes řeku vedla jen úzká dřevěná lávka. Dosavadní sídlo farnosti v Mankovicích bylo tedy přeneseno do Vražného.

V témže roce žilo v Mankovicích přibližně 670 obyvatel a obci byl přidělen kaplan Johann Jakob Kastner. Službu nastoupil 20. září 1785 a dnes už víme, že zde působil až do své smrti 1799. Ukázal se nejen jako dobrý pastor, ale tako jako aktivní, rozhodný, vytrvalý a odvážný člověk. V Mankovicích hned poznal dezolátní stav církevního majetku a již v roce 1788 nechal zbořit faru a postavit novou, která stojí téměř bez změny napravo od kostela dodnes.

Za hlavní úkol spatřoval kaplan Kastner obnovu 300 let starého zchátralého dřevěného kostela, který byl poprvé zmíněn spolu s katolickým knězem Tomášem v roce 1483. Dne 5. listopadu 1791 se mu podařilo získat povolení ke stavbě kamenného kostela, ale musel ještě tři a půl roku bojovat o finance a odborně se starat o plánování kostela, než mohl být 25. dubna 1795 konečně slavnostně položen základní kámen.

Cihly pro stavbu byly vypáleny na zahradě Georga Ertla čp. 33. Vedoucím stavby byl Ignaz Hörstelhofer, stavební mistr Johann /Sarkander?/ Thalherr z Fulneku, zednický mistr Anton Fiebrich z Jerlochovic, tesařský mistr Martin Heinz z Vražného a klempířský mistr Johann Wagner z Olomouce se svým tovaryšem Karlem Bodem z Berlína. Práce postupovaly rychle, takže již 13. října 1795 byla nasazena věžní báň.

Práce na interiéru a výzdobě si vyžádaly ještě nějaký čas. Nad nadpražím vstupního portálu na severní straně věže byl vlevo vyryt nápis Sc 17 a vpravo nápis 97. Mankovický kostel tak byl 2. července 1797 vysvěcen knížecím arcibiskupem z OIomouce, Kardinálem Antonem Theodorem Grafem von Coloredo /1777-1811/, resp. jedním z jeho pomocných biskupů pod titulem Ad Sct. Mariam titulo Visitationis /Maria Heimsuchung/.

Ve věži kostela se nacházely čtyři zvony z let 1690 /700 kg/, 1725 /350 kg/, 1737 /200 kg/ a 1778 / Umíráček 27 kg/. Věžní hodiny darovala vrchnost, varhany byly pořízeny roku 1804.  Oltářní obraz představující Navštívení Panny Marie byl pořízen roku 1800 od fulneckého malíře Johanna Frömla.

Vchod kostela je orientován na sever, vpravo od kostela je fara a vlevo areál venkovského hřbitova. Venku je kostel široký 11,5 m a dlouhý 29,9 m. Věž kostela je vysoká 32 m. Výška základny, na které kostel spočívá je 0,5 m. Čtyři okna jsou 2,8 m nad základnou. Jsou 2,4 m vysoké a na vrcholu zakončeny košíčkovým obloukem. Presbytář je hluboký cca 8 m. Svatostánek věnoval za 100 fl bývalý zemědělec Matthias Rohleder z čp. 98 a jeho manželka Rosina. Vodorovné stěnové části vlevo a vpravo od hlavního oltáře obsahovaly dvě vyřezávané malované postavy v životní velikosti na konzolách. Vlevo sv. Hedvika, patronka Slezska vpravo sv. Theresia, učitelka náboženství.

Zpracovala Pavlína Ďuricová, kronikářka obce, 2024

Zdroj:

Spuren von Mankendorf, Ulf Broßmann
Archiv obce Mankovice 1785 – 1945, Státní okresní archiv

Foto: Kostel Navštívení Panny Marie v roce 2004-2, archiv Pavlína Ďuricová

Ze vzpomínek Josefa Christa - Oprava kostelní věže

(překlad z knihy Ulfa Broßmanna – Spuren von Mankendorf – str. 417, © 2001, ISBN: 3-929295-78-4)

A ještě jednou zpět do doby těsně po válce.

Německá píle a smysl pro pořádek se pokusily zmírnit a také zmírnily válečné škody napáchané nacistickou hrůzovládou a tyranií. Stěny domů, které hrozily zborcením, byly zpevněny nebo zbourány a nově postaveny, díry ve zdech po střelách byly zazděny, domy opět omítnuty a když to bylo alespoň trochu možné, omítka byla také čerstvě natřena. Náš pan farář Horák s mým otcem se snažili u české správy obce velmi rychle vyjednat, aby ruským dělostřelectvem zasažená věž kostela mohla být znovu vyzděna. Jejich snaha byla úspěšná a několik mužů se zasloužilo o to, aby těžce poškozená věž (viz obrázek) byla obnovena. Byly to především dva zedníci Josef Schenk (říkalo se jim „ od kostela“ – „bei der Kirch“) a můj otec, kteří přiložili ruku k dílu. Na jména ostatních si bohužel po 50 letech nemohu vzpomenout. Kostelní věž byla obstavena lešením, dobře dozděna a omítnuta. Můj otec, který se vyznal ve štukatérské práci, se přičinil o to, že fasáda opět získala původní štukatérskou výzdobu a věž vypadala stejně jako dříve. Já jsem mu přitom byl k ruce jako pomocník. Dohled nad těmito pracemi byl přidělen českému zednickému mistrovi Reinholdu Orlitovi. A protože novým nátěrem fasády věž získala slavnostní vzhled, zdivo bylo žluté a šambrány kolem oken a dveří měly bílou barvu, bylo rozhodnuto provést nový nátěr fasády celého kostela. Při této příležitosti se kolem kostela postavilo lešení a sakrální stavba byla hezky opravena. Tato renovace a nátěr fasády vydržely téměř 50 let až dodnes.

Dnes si dokáži představit, že pokud by němečtí obyvatelé tenkrát kostel neopravili, dříve nebo později by se věž zřítila na střechu kostela a tím by došlo k těžkému poškození chrámové lodi. Dále lze asi správně vyvodit, že za následně ustavené komunistické vlády by takto poškozená sakrální stavba byla zcela zničena. Mankovický kostel by sdílel osud mnoha jiných sakrálních staveb a již by neexistoval.

A nyní bych chtěl vyprávět ještě o zcela jiném zvláštním zážitku. Zatímco jsme vyzdívali věž kostela, sloužil pan farář Horák denně v časných hodinách ranní bohoslužbu. Byl v kostele skoro sám, protože obyvatelé německé národnosti se téměř neodvážili vyjít na ulici a vstoupit mlčky do kostela. Ale asi 5 až 8 téměř 80-ti letých stařenek a občas ještě několik jiných osob se přesto odhodlalo úplně tajně na ranní mši přijít. A ještě někdo každý den přicházel. Z vysokého lešení u kostelní věže jsem mohl pozorovat, že ranní mši navštěvoval jeden asi 50-ti letý ruský voják. Přicházel jako první a jednou rukou držel těžké dveře starým ženám, které přicházely po něm. Každému, kdo vstoupil do kostela, obřadně políbil ruku, ať si to daná osoba přála či nikoliv. Tak, jak si Mankovice pamatuji, to bylo pro ony staré ženy asi poprvé v životě, kdy jim někdo políbil ruku. Moje vzpomínky se ovšem odvíjejí dále. Právě v tomto okamžiku se pokaždé najednou vynoří dvě postavy, dva snad 19-letí mladí ruští vojáci, kteří z obou stran fackují svého staršího spolubojovníka tak dlouho, až spadl téměř vždy obličejem na zem. To vše si nechal starý voják s absolutní odevzdaností bez nejmenšího odporu líbit. Tato scéna se ve stejném sledu každodenně opakovala po dobu asi 14 dnů, dokud ruské oddíly neopustily Mankovice poté, co byly odveleny jinam.

Úvaha Evy Hanzelkové – Děti Boží

Krátké zamyšlení překladatelky Evy Hanzelkové

Měla jsem možnost setkávat se a povídat si s lidmi, kteří se jako Sudetští Němci museli po 2. světové válce odstěhovat z rodného kraje, nebo jak se používá v českých dokumentech, byli nuceně vystěhováni či odsunuti, přičemž doslovný německý překlad zní, že byli vyhnáni ze své vlasti (aus ihrer Heimat vertrieben).

Určitě jsem měla štěstí. Pouze dvakrát jsem se setkala s arogantními jedinci, s jejichž názory jsem z lidského ani historického hlediska nemohla souhlasit. Až na ony dvě výjimky mohu o dřívějších obyvatelích Sudet, které jsem poznala, říci, že to byli lidé velmi skromní, neskonale vitální a věřící. Víra v Boha jim pomáhala překlenout příkoří a zlobu, se kterými se v životě setkali.

Vzpomínám si na rozhovor, při němž jsem se jednoho starého pána, který se na Kravařsku v německé rodině narodil a do rodného kraje se rád vrací, opatrně zeptala: „Co Vám probíhá hlavou, když se při návštěvě rodného kraje setkáte s lidmi, kteří ve Vaši rodné obci zůstali a Vy o nich víte, že se po válce nechovali čestně?“ Jeho krátká odpověd´ mne velmi překvapila a silou své výpovědi nepotřebuje další komentář. Ta odpověď zněla: „Všichni jsme děti Boží“.

A z takového životního postoje a s pochopením, jak důležitá a smysluplná je víra v Boha, je také nutno chápat jednu ze vzpomínek a přání německého rodáka a čestného občana Mankovic, pana Josefa Christa, aby se v Mankovicích vědělo, že to byl jeho otec a pan farář Horák, kteří ve dnech bezprostředně po válce dokázali zajistit obnovení válkou poškozené věže kostela v Mankovicích a zachránit tak pro život vesnických obyvatel tolik důležitou stavbu.

Ze vzpomínek Josefa Christa - Oprava kostelní věže (překlad z knihy Ulfa Broßmanna – Spuren von Mankendorf – str.417, © 2001, ISBN: 3-929295-78-4, str. 417)