Čp. 33 Zemědělská usedlost, MNV atd.

Foto: Dům čp. 33 po roce 1946, archiv Spuren von Mankendorf, Ulf Brossmann

Čp. 33 Zemědělská usedlost, MNV atd.

Dům čp. 33 vlastnili od roku 1658 Ertelovi. Naposledy, v roce 1879, to byla Marie Ertel, která se provdala za Wilhelma Liebschera, syna dědičného rychtáře Heinricha Liebschera. Od té doby byl velkostatek v držení Liebscherů. V roce 1938 došlo k obrovskému požáru. Po požáru byla nemovitost přestavěna na velmi moderní a uznávanou zemědělskou nemovitost, hojně navštěvovanou studenty z okolí. Poslední majitel velkostatku čp. 33 v roce 1945 byl další potomek z rodu Liebscherů, Wilhelm Liebscher.

V roce 1945 byl statek přidělen Josefu a Aloisii Pernickým. V roce 1950 se odstěhovali a po nich za tři roky i jejich syn Josef Pernický ml. s manželkou a dětmi. V roce 1953 převzalo budovu JZD. Byl zde vybudován kravín, v roce 1954 kanceláře JZD a kulturní jizba. V roce 1960 tu byly přestěhovány kanceláře MNV a místní knihovna . Když 1. ledna 1975 došlo ke sloučení JZD Mankovice a JZD Suchdol do jednoho ekonomického celku, byly kanceláře JZD vystěhovány a začaly se používat jako byty členů družstva. V roce 1978 vypukl na statku mohutný požár. Od té doby nevyhořelá část budovy stále více chátrala a v říjnu 1985 došlo k její úplné asanaci.

Tím definitivně zmizela jedna z největších zemědělských usedlostí v Mankovicích. Kdysi malá vilka majitelů statku, která jako jediná z této zemědělské usedlosti zůstala, je nyní využívána jako rodinný dům.

V roce 1658 vlastnil dům Paul Ertel, jehož vdova se v roce 1688 provdala za Michela Halbgebauera, který dům v roce 1693 předal nevlastnímu synovi Mathesovi Ertelovi. Ten v roce 1702 prodal majetek svému bratru Martinu Ertelovi.

V roce 1738 převzal majetek syn Martina Ertela, David Ertel a v roce 1779 jeho syn Georg Ertel. V roce 1812 odkázal Georg statek za 600 zlatých svému synovi Johannu Ertelovi, který jej v roce 1848 odkázal svému synovi Franzi Ertelovi a Elizabeth Kohlich z čp. 26. V roce 1856 oba renovovali dům a stodolu z roku 1789.

V roce 1879 statek čp. 33 převzala dcera Marie Ertel spolu s Wilhelmem Liebscherem, synem dědičného rychtáře Heinricha Liebschera z čp. 1 a Theresie, rozené Schindler z čp. 34. /Heinrich byl druhým manželem Theresie. Její první manžel byl Ferdinand Sturm, dědičný rychtář z domu čp. 1, který nechal přestavět dřevěný kříž Georga Schindlera, naproti domu čp. 34, na kříž kamenný. Georg Schindler byl otec Theresie/.

V roce 1906 převzal statek čp. 33 jejich syn Wilhelm, který se oženil s Marií Kahlich z čp. 8, narozenou v roce 1888. Marie Kahlich, provdaná Liebscher zdědila v roce 1907 svůj rodný dům čp. 8, a tak došlo ke spojení majetků čp. 33, čp. 34 a čp. 8.

Když 1. května 1919 zemřela Marie Liebscher /na plicní abces způsobený chřipkou/, její tři biologické děti, Wilhelm, Maria a Ella, zdědily dům čp. 8.

Dne 22. listopadu 1922 se Wilhelm Liebscher oženil podruhé, a to se sestřenicí své zesnulé manželky Marií Kahlich z čp. 58 /stejného jména/. Staré stáje na čp. 34 byly upraveny na chov prasat.

Kolem roku 1928 byly k objektu čp. 33 zakoupeny stáje a stodola za 20.000 Korun. Celý statek byl velmi moderně postaven podle systému úsporných farem pro asi 50 kusů skotu. Společnost vlastnila 33,43 hektarů půdy.

V roce 1931 získala Ella, která se provdala za Ottu Rossmanitha z čp. 30, celý majetek čp. 8 a k tomu 1/3 polí. Po roce 1931 vlastnil otec Wilhelm Liebscher /ne bratr/ pouze čp. 33 a čp. 34.

V roce 1938 převzal vedení statku Wilhelm Liebscher, narozen v roce 1908, syn Wilhelma a Marie /1. manželky/, tedy bratr Elly. V témže roce, tedy 28. listopadu 1938 vypukl v hospodářských budovách požár, pravděpodobně se jednalo o úmyslné založení, který zničil celou úrodu obilí a sena. Zbývající část statku čp. 33 hasiči zachránili.

V letech 1938 a 1939 byla nemovitost přestavěna na nejmodernější a velmi trendy uznávanou zemědělskou nemovitost v Mankovicích, která byla také navštěvována studenty zemědělské školy v Söhle, Žiliny u Nového Jičína.

Dne 16. dubna 1946 byla rodina Liebscher z Mankovic odsunuta do Německa, kde Wilhelm Liebscher zemřel v roce 1957.

Po válce, v roce 1945 byl statek přidělen Josefu a Aloisii Pernickým z Choryně. Na statek se přistěhovali i se svým synem Josefem. Byl to jeden z největších zemědělských usedlostí v obci.

Po založení JZD, v roce 1950, se Josef Pernický st. se svou manželkou odstěhoval zpět do Choryně a na statku zůstal Josef Pernický ml. s manželkou a dětmi. Měl ale neshody s JZD, to mu v roce 1953 příděl /statek/ odebralo. Josef Pernický ml. nakonec také se svou rodinou odešel za otcem do Choryně. JZD zde zřídilo kravín a v roce 1954 kanceláře JZD a kulturní jizbu. 50 hektarů této výměry převzaly státní statky. Zahradní domek čp. 33 byl předán do užívání účetnímu JZD Josefu Mäutnerovi. Ve dvoře byly zřízeny garáže a dílna.

Na statku čp. 33 probíhaly družstevní dožínky.

V roce 1960 se na statek čp. 33 přestěhovaly kanceláře místního národního výboru /MNV/ z čp. 116, z mateřské školy, kde MNV uvolnil místo nově zřízeným jeslím. Taktéž se do čp. 33 přestěhovala místní knihovna a to až do roku 1967.

Když 1. ledna 1975 došlo ke slučování JZD Mankovice a JZD Suchdol do jednoho ekonomického celku, kancelářské místnosti JZD na čp. 33 se vyprázdnily. Poté sloužily přechodně zase jako byty členů družstva.

Dne 8. července 1978 v 7.30 hodin ráno na statku čp. 33 vypukl mohutný požár. K likvidaci požáru bylo nastaveno šest cisternových vozů. Místní sbor a sbor hasičů z Vražného čerpalo vodu až vodní nádrže. Požár zachvátil kravín a přilehlé hospodářské budovy. Požár byl založen malým čtyřletým chlapcem družstevnice řecké národnosti, který se svou matkou a sourozenci bydlel v obytné části budovy. Píše obecní kronika. Naštěstí hospodářské zvířectvo, krávy a jalovice, byly včas zachráněny. Požár byl obrovský, místní hasičský sbor hlídal místo ještě několik dní.

V domě bydleli také Vráželovi z Nového Hrozenkova. Vráželovi pracovali v živočišné výrobě, později se ale vrátili zpět do Hrozenkova.

Od požáru roku 1978 nevyhořelá část budovy stále více chátrala a JZD Suchdol již nechtělo objekt opravit. Dne 17. října 1985 se přistoupilo k úplné asanaci, která byla dne 20. října 1985 dokončena. Tím definitivně zmizela z Mankovice jedna z největších zemědělských usedlostí v místě. Na vzniklém prostranství měl od roku 1985 sklad Okresní zemědělský stavební podnik. Z bývalého statku zbyl jen malý domek, vilka, kde bydleli majitelé statku. Této budově bylo kdysi přiděleno čp. 6 po zbořeném domku na křižovatce na Vražné, později mu bylo ale číslo popisné 33 vráceno.

Kdysi malá vilka majitelů statku, která jediná z této zemědělské usedlosti zůstala, je nyní využívána jako rodinný dům.

Pamětník Pavel Orava vzpomíná na tento zemědělský statek jako na velmi moderně vybavený zemědělský komplex, kam jezdívali na zkušenou také studenti z okolní školy. Původní němečtí obyvatelé postavili ke statku čp. 33 vlastní elektrárnu, jejíž pozůstatky jsou v krajině patrné dodnes. Elektrárna stála níže pod statkem, směrem dolů přes louku a přes koleje, blíže k řece Odře. Od elektrárny vedly dřevěné sloupy ve vzdálenosti 10 – 15 m propojeny dráty – vodiči, až ke statku čp. 33, kde byla rozvodna, která rozváděla elektrický proud do celého statku, k mlátičce a všem dalším strojům. Po zavedení střídavého proudu, byla elektrárna postavena mimo provoz. Střídavý proud byl vyráběn v alternátoru a byl výhodnější na rozvod, neměl takové ztráty, jako předtím vyráběný stejnosměrný proud pomocí dynama. Během let byly dřevěné sloupy, spojující elektrárnu a statek čp. 33, zlikvidovány.

Pavel Orava, který žil od narození na Rybníkách na čp. 88, znal dobře toto místo a vzpomíná si dobře na malou elektrárnu. respektive na to, co po ní v 50. letech zbylo. S kluky se chodívali k bývalé elektrárně vozit na ozubených kolech. Pavel Orava popisuje, že dole byla jedna turbína s ozubeným kolem /s dřevěnými zuby/ o průměru 1,10 m – 1,20 m a ta poháněla druhé ozubené kolo napojené na dynamo. Pavel Orava si pamatuje ocelovou věž vysokou asi 10 m, uprostřed ní byla hřídel o průměru asi 60mm a úplně nahoře bylo větrné kolo. O tom ale věděl už jen z doslechu. Když si chodil hrát k elektrárně s kluky, větrné kolo na věži už nebylo. Elektrárna byla poháněna i větrem. Během let zůstalo z nepoužívané elektrárny jen betonové torzo, nic dalšího, ani věž, ani ozubená kola ani rozvodné mramorové desky.

Zpracovala Pavlína Ďuricová, kronikářka obce, 2024

Zdroj:

Spuren von Mankendorf, Ulf Broßmann
Kroniky Obce Mankovice
Pamětník Pavel Orava