Pondělí, Středa:
8:00-11:30 12:00-17:00
Úterý, Čtvrtek:
8:00-11:30
Mankovice
Foto: archiv Zdeněk Mateiciuc Mankovice
Otázka přepravy nákladů a lidí zaměstnávala člověka od nepaměti. Když se v Anglii v roce 1825 poprvé do vozů umístěných za lokomotivu usadili cestující, bylo jen otázkou času, kdy se začne stavět železnice u nás. Dne 4. březnu 1836 podepsal český král a rakouský císař Ferdinand I. nově vzniklé společnosti Severní dráha císaře Ferdinanda „privilegium“ /oprávnění/ na výstavbu první parní železnice Vídeň – Bochnia. Výstavba trati se rozběhla v roce 1837 a nabrala velmi rychlého spádu.
Během několika let byly postaveny další tratě spojující velká města a významné lokality. Když roku 1886 končila původní koncese Severní dráhy, která byla udělena v roce 1836 na dobu 50 let, stát začal uvažovat o jejím zestátnění. To však ihned neproběhlo. Severní dráze byla udělena druhá koncese s úkolem, vybudovat celou řadu nových tratí.
Stavba lokálních tratí
A to se stalo. V 80. letech 19. století se začalo s výstavbou místních, tzv. lokálních tratí spojujících i menší města a vesnice. Stavba železnic se náležitě plánovala. Tratě byly situovány do prostoru co možná nejvíce mimo hlavní zástavbu vesnice, aby její život nebyl významně narušen hlukem a párou chrlící se z několika tonážní lokomotivy. Vytvořeny byly také plány jednotlivých strážních domků, které měly stát na každé zastávce. Konkrétně pro Mankovice byl vybrán domek podle plánu č. 19 z roku 1886 a to - jednoduchý strážní dům pro malé zastávky. Proto si byly tyto objekty zastávek na trati tak velmi podobné, ne-li stejné.
Nejdříve se postavila trať Suchdol-Nový Jičín, která byla otevřena v roce 1880. Další tratě Suchdol-Fulnek a Suchdol-Budišov byly slavnostně otevřeny 15. října 1891. Suchdol se tak stal významným železničním uzlem.
Významný nález v Mankovicích 1891
Výstavba lokální trati Suchdol – Budišov byla již na svém začátku velmi výrazně poznamenána. Při stavbě železniční zastávky v Mankovicích v roce 1891, byl na stavebním kilometru 4 765, učiněn velmi významný nález. Při výkopových pracích, v hloubce asi 70 cm, narazili dělníci na jakési předměty, o kterých zpočátku nevěděli, jak jsou vzácné. Rozebrali si je a začali rozprodávat. Nikdo z nich tehdy nedokázal vyhodnotit důležitost nálezu a nikoho nenapadlo nechat předměty dále prozkoumat. Až po několika dnech se známý archeolog Karel Jaromír Maška dozvěděl od okresního hejtmana, že suchdolský strážmistr četníků vykupuje od jednoho dělníka staré předměty a okamžitě se do Mankovic vydal. Na místě našel ještě několik fragmentů, které posbíral a snažil se shromáždit i ty ostatní, které si již dělníci rozebrali. Celkem bylo nalezeno 88 předmětů, šlo o úlomky náramků z tepaného plechu, ozdobné puklice, spirály, jehlice a další. Archeolog Maška podle nálezu v zemině usoudil, že předměty byly úmyslně zakopány, ležely volně položené a byly ve velmi dobrém stavu. Nešlo o pohřebiště, žádné lidské ostatky nebyly přítomny.
Nalezené předměty, které pochází z 5. století př.n.l. mohou znamenat osídlení této lokality v minulosti nebo to, že předměty ztratil či spíše zakopal obchodník, který tudy projížděl po prastaré obchodní cestě, tzv. Jantarové stezce. Právě přes Mankovice totiž směřovaly kroky starých obchodníků, kteří ve svých povozech taženými voly, převáželi mimo jiné vytěžený vzácný jantar z polského Pobaltí až ke břehům Středozemního moře. Kdo a za jakých okolností tyto předměty zahrabal, už pro nás zůstane navždy tajemstvím.
Strážní domek čp. 107
Ve stejném roce, tedy 1891, byl vedle trati postaven také strážní domek, který byl veden pod číslem popisným 107. U domku stála malá dřevěná stodola, která podle zápisu v německé kronice vyhořela v roce 1919. V domě byla čekárna a dva pokoje, které sloužily jako byty přednostovi stanice a jeho rodině. Ten vypravoval vlaky a prodával jízdenky.
Odkdy přesně se v Mankovicích začaly jízdenky prodávat, není známo. Podle pamětníka Karla Golda to bylo spíše později, až když v Mankovicích začalo nastupovat více cestujících. Sám si také vybavuje vzpomínku místní obyvatelky paní Macháčkové, která vyprávěla, že jízdenka z Mankovic do Oder stála na začátku tolik, kolik si vydělala děvčata v čistírně lnu za jeden den. Lidé z vesnice proto chodili ještě dlouho do Oder pěšky, v létě dokonce na boso, a až u dnešního koupaliště si v potoce umyli nohy a obuli boty.
Strážní domek čp. 101
K Mankovicím patřil také strážní domek s bytem, číslo popisné 101. Postaven byl na přejezdu hlavní trati u sila v roce 1871, kdy se zakládala druhá kolej na tehdejší okresní silnici do Suchdolu. Nepřetržitě zde pracovala obsluha ručně ovládaných závor. Po modernizaci trati se závory ovládaly automaticky a domek, který stál přímo u kolejí, byl odstraněn.
Osudy železnice a mankovické zastávky po roce 1900
V letech 1913 – 1918 byl přednostou stanice v Mankovicích Franz Krischke. Známe také jméno jeho manželky, Rozalie Krischke, dochovaly se také oba jejich portréty a několik fotografií z nádraží, které poskytl Miroslav Studený z Vražného.
V průběhu několika dalších desítek let nejsou známy přesnější osudy železniční zastávky v Mankovicích. Víme, že k 1. lednu 1906 došlo k zestátnění Severní dráhy. V den vzniku Československa, 28. říjnu 1918, pak vznikly Československé státní dráhy /ČSD/. K definitivnímu zániku Severní dráhy došlo v roce 1945. V květnu 1949 byl zřízen národní podnik Československé státní dráhy a v průběhu dalších let docházelo k dalším reorganizacím společnosti a k modernizaci dráhy.
Mankovická zastávka ČSD po roce 1945
Po roce 1945 byla železniční zastávka v Mankovicích vedena i nadále jako obytný dům s číslem popisným 107. Vystřídalo se tu několik rodin. Osudy některých z nich vypovídají o tom, že rodina, která se nastěhovala, pečovala o místní zastávku jako o svůj dům, udržovala čekárnu pro cestující a celé okolí, muž se stal přednostou stanice a jeho žena prodávala jízdenky.
Pamětníci vzpomínají na rodinu Tyrlíkovou, která přišla z Jarcové. Jindřich Tyrlík byl zaměstnancem ČSD a jeho manželka prodávala na zastávce jízdenky. Zemřela v roce 1959 ve věku 49 let a je pohřbena na místním hřbitově. Její manžel se odstěhoval v roce 1960 do Vražného, kde se opět oženil. Po rodině Tyrlíkové zde bydlela rodina Šustkova ze Stříteže nad Ludinou. František Šustek byl důchodce a jeho žena Marie prodávala jízdenky. Když František Šustek v roce 1963 zemřel, odstěhovala se manželka zpět do Stříteže. František Šustek je pochován na hřbitově v Jindřichově. Ve strážním domku bydlela také rodina Drlíkova a po krátkou dobu také rodina Fuskova.
Foto: archiv Pavlína Ďuricová Mankovice 2016
Zrušení prodeje jízdenek 1978
V roce 1978, když přišla rodina Michalčákova, byl v Mankovicích na zastávce ČSD definitivně zrušen prodej jízdenek. Od té doby se jízdenky prodávaly ve vlaku. Rodina se brzy odstěhovala a byt byl v roce 1982 přidělen Františku Krškovi, zaměstnanci ČSD z Vítkova. Když Krškům vedení dráhy nechtělo byt opravit a vybudovat sociální zařízení, odstěhovali se do bytu JZD do centra obce a oba začali pracovat v živočišné výrobě. Od té doby byla zastávka neobydlená a stala se terčem vandalů a chuligánů. Rozbitá okna, zničené vnitřní vybavení čekárny, počmárané a znečištěné zdi, nesvítící světlo na nástupišti. Tak to vypadalo na místním nádraží. Některé situace řešila i veřejná bezpečnost /dnes policie/. Na traťové distanci v Suchdole n. O. bylo přislíbeno, že celý objekt bude opraven a byt opět obydlen. Do konce roku 1982 se tak ale nestalo.
Žádost o demolici v roce 1983-1984
Bylo zřejmé, že traťová distanc nejeví zájem o opravu objektu a v roce 1983 se začalo uvažovat o demolici. Začátkem roku 1984 byla na Městský národní výbor /MNV/ v Odrách podána žádost. MNV žádost o demolici schválil a stanovil lhůtu pro její dokončení do 31.12.1984. Současně měla být pro cestující postavena nová ocelová čekárna. Ihned v červnu 1984 byly rozebrány dřevěné kůlny a krovy budovy. Tím ale vše skončilo. Demoliční práce dále nepokračovaly a nebyl postaven ani žádný jiný přístřešek pro občany cestující ráno do práce. Pracovníci ČSD pouze sdělili, že nemohli sehnat kapacitu pro asanaci a z toho důvodu nemohli postavit ani novou čekárnu. Stav byl opravdu hrozný. Na nástupišti ležela rozbitá eternitová krytina, cihly, sklo a za větrů padaly cihly z narušeného zdiva, které ohrožovaly kolemjdoucí. V takovém stavu zůstal objekt až do jara 1985.
Srovnána se zemí jako 94letá stařenka
Dne 9. dubna 1985 zmizely poslední zbytky bývalé zastávky v Mankovicích a dne 25. dubna 1985 byla postavena otevřená ocelová čekárna a upraven terén.
Srovnána se zemí byla jako 94letá stařenka, zcela opuštěná a zchátralá, a společně s ní utichlo svědectví jedné specifické budovy v Mankovicích, která přežila běsnění dvou válek, zákeřnou okupaci a která ztrativší se ze světa, pohřbila navždy tisíce lidských příběhů, které si ve svých útrobách vyslechla. Nová ocelová zastávka později doznala několika podob.
Železniční vlečka
Během 2. světové války, v roce 1942 – 1943, byla anglickými zajatci postavena železniční vlečka, která těsně před zastávkou, přes výhybku, odbočovala z trati Suchdol – Odry do areálu Pily Rossmanith. Asi 100 m za odbočením z tratě se rozdvojila na dvě koleje a těsně před územím pily se opět spojila v jednu. Rozdvojení sloužilo pro manipulaci s přijíždějícími a odvážejícími vagóny, vzpomíná Karel Gold. Uvnitř závodu byla nakládací rampa ve výšce podlahy vagonu. Nakládaly se zde hotové výrobky a řezivo. Vlevo byla skládka kulatiny. V závodě byla pila, kovárna, velká kolárna, truhlárna, bednárna a výroba dřevité vlny. Pila dodávala výrobky i pro armádu nejprve rakouskou, pak československou, dále německou a po roce 1945 opět československou. Po zrušení pily, za Agromy, byl na kolejích postaven pojízdný jeřáb a ze skladu kulatiny se stal sklad hutního materiálu a ocelových stožárů.
Podle bývalého zaměstnance TATRY, Pavla Oravy, se vlečka přestala používat s ukončením provozu Agromy. TATRA, která převzala závod po Agromě, již vlečku nepoužívala, přesto byla za nemalé finanční prostředky opravena pro případnou a okamžitou připravenost např. pro převozy vojenské techniky. Vlečku využívali také místní občané zemědělci, kteří na přistavené vagóny nakládali cukrovou řepu, která pak putovala do cukrovarů.
Další léta se železniční vlečka vůbec nepoužívala a v roce 2005 byla Rozhodnutím drážního úřadu zrušena. K demontáži v terénu došlo asi o 5 let později.
Publikace ke 110. výročí trati Suchdol n. O. – Budišov n. B.
Člověk železnici vdechl život. Příběhy ajzboňáků v modrém by vydaly na nejednu knihu. František Macek, přednosta stanice v Odrách v letech 1970 – 1976 a v Suchdole n. O. v letech 1980 –1995 uchoval množství dokumentace, zápisků či novinových výstřižků a také kresbičky, kterými vykreslil historky ze života železničářů. Ty mimo jiné zveřejnil v publikaci Něco z historie železniční trati Suchdol n. O. - Budišov n. B. Jedna z nich popisuje událost právě na mankovické zastávce, kdy tudy v parném létě projížděl strojvedoucí fousatý Tonda s nákladní soupravou směřující z Oder do Suchdolu.
Úryvek cituji:
"Za jízdy viděl kolegu, jak stojí u krásně načechraných chuchvalců sena a vesele na něj mává, odzdravil, jak se na strojvedoucího sluší, písknul na píšťale, vzal za kopyto, z komína lokomotivy vyletěl roj jisker a než se zdravící kolega vzpamatoval, chuchvalce sena za ním začaly hořet...... s Tondou nemluvil aspoň rok."
Úsměvné historky a přehledně zpracovaná publikace ke 110. výročí trati Suchdol n. O. –Budišov n. B. „náčelníkem“ Františkem Mackem, podává svědectví o životě na lokální trati, a to nejen o historii a zodpovědném výkonu služby, ale také o přátelství, soudržnosti a nejednomu legračnímu špičkování mezi kolegy.
CHKO Poodří a Lípa srdčitá
Nelze opomenout, že sto let od vybudování lokální trati Suchdol n. O.– Budišov n. B., přesně 1. května 1991, byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Poodří /CHKO Poodří/ a její počátek byl stanoven právě u železniční zastávky v Mankovicích /přes koleje směrem k Odře/.
A co víc. V bezprostřední blízkosti zastávky rozprostírá své koruny vznešená dáma, památný strom, Lípa srdčitá. Existuje teorie, že byla vysazena právě u příležitosti výstavby tratě v roce 1891. Zatím to ale není potvrzeno žádným písemným záznamem či vzpomínkou pamětníka a tato domněnka vyžaduje další bádání. Obecně se její věk uvádí a odhaduje na 200 let, pak by to znamenalo, že její výsadba proběhla už někdy kolem roku 1820 a to naše zastávka ještě nestála. V každém případě je to nyní ona, co na sebe převzala břímě jediné svědkyně všech událostí této lokality.
Ovšem zda je nyní spokojená se svou novou sousedkou, železniční zastávkou oděnou do růžovo šedého betonového hábitu, těžko říci. V této aktuální podobě stojí mankovická zastávka od prosince 2018 a tak jako ostatní její předchůdkyně, po asanaci zděné budovy, nabízí už jen plytký, neútulný a rychlý úkryt před nepřízni počasí. Škoda, že její tři zdi už nebudou psát příběhy, nikdo si tu nekoupí jízdenku a ani se neohřeje v čekárně u rozpálených kamen. Škoda, že vedle na zahrádce neporoste zelenina a nepokvetou kytky. Škoda, že už tudy nikdy neprojede fousatý Tonda a nebude vehementně mávat zdejšímu přednostovi stanice.
Všechno jednou končí a nové začíná. Vývoj doby nelze zastavit.
Zpracovala Pavlína Ďuricová, kronikářka obce Mankovice, 2024
Zdroj:
