Pondělí, Středa:
8:00-11:30 12:00-17:00
Úterý, Čtvrtek:
8:00-11:30
Významnou a dlouhou historii píše mankovický průmyslový areál čp. 30.
1540 – 1905 MLÝN
1905 – 1945 Pila Rossmanith
1945 – 1946 Moravskoslezské pily, národní podnik v Šumperku
1947 – 1957 Závod Valašské pily
1958 – 1971 Agroma
1972 – 1994 TATRA Nový Jičín, závod Mankovice
2004 – MERON a.s.
Foto: Pila Rossmanith, koňský potah s kulatinou, 1940, muž uprostřed ve svetru s plac. čepicí, Johann Rossmanith, archiv Karel Gold
Významnou a dlouhou historii píše mankovický průmyslový areál čp. 30.
1540 – 1905 MLÝN
1905 – 1945 Pila Rossmanith
1945 – 1946 Moravskoslezské pily, národní podnik v Šumperku, závod Mankovice
1947 – 1957 Závod Valašské pily
1958 – 1971 Agroma
1972 – 1994 TATRA Nový Jičín, závod Mankovice
2004 – MERON a.s.
Když byla v roce 1900 uzavřena Englischova továrna na zpracování lnu /čp. 75, níže po náhonu/, nebyl v Mankovicích žádný průmysl. Až v roce 1905 koupil Johann Rosssmanith v obci mlýn, čp. 30, od majitelů posledního mankovického mlynáře Josefa II. Strnadla. Obec Johannu Rossmanithovi, narozenému v Odrách, pronajala v roce 1906 vodní elektrárnu, aby mohl rozšířit kolářskou dílnu na pilu. Johann Rossmanith a později i jeho syn Otto rozšířili podnikání z jednoduché pily na obchod se zpracováním dřeva, jehož výrobky putovaly i do zahraničí.
Johann Rossmanith koupil 1. června 1914 od obce zadní část domu čp. 75 a postavil zde dělnické byty, neboť podnik se zřetelně rozšiřoval a potřeboval mít své zaměstnance plně k dispozici. Přední část domu čp. 75 zůstala v majetku obce a byla přebudována na komunitní centrum sloužící občanům – četnická stanice, pošta, knihovna, škola a školka.
Majitel Johann Rossmanith byl velmi dobrý, pracovitý a prozíravý manažer a společnost dále rozšiřoval. Uplatnil své speciální znalosti z kolařství o ohýbání dřeva, rozšířil výrobní program o výrobu jasanových lyží, saní a hokejek, dále ohýbané loukotě, oblouky ke střeše kočárů, blatníky, sanice, ohnutiny na rohačky, kulatá sedla, hoblice. Tím se rozšířilo výrobní spektrum společnosti.
Pila v Mankovicích byla v místě až do roku 1945 jediným průmyslovým podnikem. Kromě velké pily, kde se zpracovávaly obrovské kmeny stromů, zde bylo truhlářství, tesařství, zámečník, kovář.
Johann Rossmanith měl jako první v obci nákladní automobil /1926/ i osobní automobil, oba automobily patřily firmě Rossmanith. Přes všechny inovace ale nechal kmeny stromů dovážet ještě v roce 1940 koňskými povozy, což pomáhalo utvářet a udržet krajinu obce.
Johannův syn Otto Rossmanith rozšiřoval společnost obchodně, vyráběl především vagóny, bedny a dřevitou vlnu pro obalové účely. Ještě na začátku roku 1945 bylo ve firmě zaměstnáno kolem 150 lidí.
Během druhé světové války, bylo na pile umístěno pracovní komando anglických válečných zajatců – E119 Mankendorf. Tato pracovní skupina patřila k největšímu zajateckému táboru Stalag VIIIB Lambinowice /Lamsdorf/ se sídlem v Polsku. Jejich počet se v Mankovicích pohyboval kolem 60 mužů. Ubikace, místo, kde byli ubytovaní, stojí v Mankovicích dodnes v části zvané "Baráky", nedaleko pily. Příběh jednoho z nich známe. Alespoň tedy v době, kdy v obci žil a pracoval jako válečný zajatec. Jmenoval se Bill Turner. Naši republiku navštěvoval ještě několik let po válce a do Mankovic se rád vracel, našel tu nové přátele. Jeho příběh přinášíme v dalším článku. Váleční zajatci - Bill Turner
Po válce pilu převzal národní podnik, Moravskoslezské pily. Ještě v roce 1946 byl průmysl v obci zastoupen tímto závodem. Vedoucím podniku od osvobození 1945 do listopadu 1946 byl František Vojáček a od listopadu vykonával službu vedoucího úředníka František Ryšavý. Zpracovávalo se řezivo jehličnaté a listnaté, které bylo dováženo z okolních lesů nákladními auty i koňskými potahy, vyráběly se hospodářské vozy, řeznické špalky, opravovaly se hospodářské stroje a nářadí. Výrobky se dodávaly do celé ČSR. Oddělení mělo parní pilu, kolárnu, stolárnu, kovárnu, zámečnickou dílnu. Ta sloužila k opravám vnitřního zařízení podniku. Zaměstnáno bylo průměrně 100 dělníků a 8 – 10 úředníků. Pila měla vlastní telefonní stanici, závodní jídelnu a vlastní kolejovou přípojku /vlečku/ od stanice dráhy Suchdol - Budišov. K pile patřila zemědělská usedlost čp. 8, kde byly též dělnické byty.
Jinak pro zaměstnance podniku sloužila k bydlení obytná budova čp. 113, kde byly z části ubytování rodiny zaměstnanců a v části budovy bydleli i svobodní zaměstnanci. Některé rodiny vlastnily v obci rodinné domky nebo drobné zemědělské usedlosti.
Od roku 1947 se v kronice obce Mankovice píše, že v obci pracuje za stejných podmínek dřevařský závod Valašské pily. Firma zpracovávala kulatinu řezivo, v provozu byla dále kolárna, stolárna, kovárna zámečnická a údržbářská dílna. Kulatina se na pilu dovážela povozy i po železnici z širokého okolí. Ve stolařské dílně se vyráběl nábytek, který se vyvážel až do Velké Británie. Rovněž řezivo kromě místních potřeb bylo zahrnuto do vývozu.
Od roku 1953 vedl závod dělnický ředitel Josef Rusek. V závodu Valašské pily došlo v roce 1953 ke zrušení výroby hospodářských vozů. Měsíčně bylo vyváženo až 50 vozů. Nově, od roku 1954, byla zavedena speciální výroba beden pro zámořskou dopravu. Bedny byly dodávány do Argentiny a Brazílie. Z původního počtu 112 zaměstnanců klesl počet na 78. Na pilu se dovážela kulatina z oblasti Bílovce, Budišova, Hradce u Opavy a část až ze Šumavy. Rovněž výroba řeziva stoupla oproti roku 1945 o 100 % a to při menším počtu zaměstnanců. V II. pololetí 1956 byla zavedena výroba speciálních obalů pro tuzemsko a zřízena opravářská dílna pro generální opravy dřevařských strojů pro celý Ostravský kraj. Vývojové středisko postupně zavádělo nové způsoby řešení na opracovaní dřeva, které ale s sebou nesly vývoj nových dřevařských strojů. Řezivo se dodávalo do Anglie, Francie, Turecka, Egypta, Holandska, Švýcarska a NDR přes přístav Terst a Štětín. Za dobou práci byli soutěžící odměňováni zájezdy na letecký den do Prahy a Brna na strojírenskou výstavu. Za dobré pracovní výsledky bylo uvolněno z ředitelského fondu 50.000 Kčs na zřízení koupelen a šaten v zaměstnaneckých bytech a zavedena nová elektrizace v závodě za částku 300.000 Kčs. Byty zaměstnanců byly opraveny za částku 68.000 Kčs.
V roce 1957 místní dřevoprůmysl Valašské pily splnil plán výroby na 112,26%. V závodě probíhala socialistická soutěž, do které bylo zapojeno 96 % všech zaměstnanců. Soutěžily kolektivy, nejlepší kolektiv byl odměněn a byl to kolektiv Ludmila Rusková a Valentina Oravová a kolektiv Jaroslav Tomšík a Josef Dorotík. Závazky VŘSR byly splněny na 100 %. I ostatní kolektivy dobře pracovaly, Rudolf Kysilko a Petr Ondryhal, v manipulaci Ladislav Skalka a František Sucháček, v expedici dřeva Ferdinand Vinkler a Marie Michálková, v opravách Miroslav Tomeček a Jan Biernát. Bylo prodáno celkem zlepšovacích návrhů, z nichž byly realizovány a představovaly úspory ve výši 25.000 Kčs. byly to návrhy na bezpečnostní odkládání kulatiny z vagónů od Ladislava Skalky, bezpečnostní kryt na okružní pilu od Josefa Dorotíka a kryty na stolové frézy podané Jaroslavem Tomšíkem. Celkem 25 zaměsnanců pily navštěvovalo školu práce, kterou vedl Svatopluk Pernický. Školení se týkalo výroby řeziva. Celkem bylo vyučováno 420 hodin. Průměrný výdělek takto kvalifikovaného dělníka činil 1.600 Kčs měsíčně a nekvalifikovaného 1.150 Kčs. Ženy tvořily 18 % všech zaměstnanců na všech pracovištích. Často předčily ve výkonech muže. Závod pyl pro obec zdrojem levného topiva a poskytoval větší možnost zaměstnání nekvalifikovaných sil. Mnozí zaměstnanci po práci v závodu ještě vypomáhali po práci v JZD. Zaměstnankyně zas po práci vypomáhaly v řepě, se sbíráním brambor a o žních.
Na konci roku, přesně 31. prosince 1957 byl zrušen místní dřevařský průmysl, pila, výroba beden a opravářská dílna pilařských strojů Valašské pily a od 1. ledna 1958 převzala budovu a prostory patřící bývalému závodu Valašský pil AGROMA, okresní komunální podnik, pobočka v Novém Jičíně, která zde zavedla výrobu čpavkovačů a stožárů. Dosavadní zařízení bylo demontováno a rozdáno jiným pilám. Všechny budovy byly přizpůsobeny novým výrobním podmínkám a opatřeny novým zařízením a stroji. Většina zaměstnanců byla převzata novou firmou. Byli přeškoleni na novou výrobu. Přes počáteční obtíže byl plněn plán výroby.
Celý závod soutěží ve skupinách a mezi jednotlivci. Jako nejlepší byla vyhodnocena skupina pod vedením Svatopluka Pernického a to částkou 600 Kčs. Jednotliví pracovníci ve výrobě Karel Orava, paní Ondrušková, Ludmila Rusková, Jaroslav Tomšík a Zdeněk Konečný z administrativy byli odměněni částkou po 200 Kčs. Další peněžitou odměnu obdrželi Oldřich Koleček a Josef Machala na zlevnění výroby pro svařování. Všichni pracovníci byli přihlášení do závodní školy práce za účelem seznámení nových výrobních procesů v kovodělném oboru, hlavně svařování. Školu navštěvovalo 30 dělníků. Ženy patřila mezi nejlepší pracovnice všech odvětví výroby: montáže, nátěry, čištění u vrtaček pil.
Průměrný plat kvalifikovaného dělníka byl 2.000 Kčs /8 Kčs za hod/. U žen asi 1.500 Kčs. Nekvalifikovaní pracovníci pobírali plat v rozmezí 1.000 – 1300 Kčs. Vliv dělnické třídy na dění v obci byl nepatrný. Dělníci i úředníci po práci ve většině případech odjížděli do svých bydlišť. Ti, co bydleli v obci, nebyli zapojeni do veřejného života až na malé výjimky. Byli to Jiří Lindovský, předseda dohlížecího výboru JEDNOTY a soudce z lidu, Svatopluk Pernický předseda SČSP a MJPO a Ladislav Skalka předseda TJ TATRAN. Kapacita stožáru 1400 tun stožárů a 350 kusů čpavkovačů. První vedoucí závodu Agroma byl Vlastimil Košař z Nového Jičína. Stožáry byly dodávány ČSD, čpavkovače byly odebírány STS, JZD v celé republice. Dále se vyvážely čpavkovače do zahraničí, do Iráku, Iránu, SSSR, Korei aj.
V roce 1958 bylo povoleno závodu Agroma zbořit dům č. 108 a z bytu č. 30 vytvořit klubovnu ROH. V závodě Agroma byla postavena nová vrátnice a úschovna kol a motocyklů a rozestavěny nové provozní budovy – přířezovna a svařovna. Závod byl od silnice nově oplocen a postavena železná brána. Přestavěna a opravena byla závodní kuchyň.
Vedoucím Agromy se v roce 1959 stal Antonín Baar z Nového Jičína. Ve výrobě nenastaly změny. Plán výroby splněn na 112 %. Místní závod byl za dosažené výsledky vyznamenán Rudým praporem Krajské odborové rady. Ze zaměstnanců byli za vzorné výkony odměněni částkou 200 Kčs – 1.000 Kčs Jaroslav Tomšík, Jaroslav Michálek, Josef Rusek, Karel Orava, Jan Biernát a Svatopluk Pernický. Ze 12 zlepšovacích návrhů bylo realizováno 8. Jednalo se o zlepšení zařízení čpavkovačů a zlevnění výroby stožárů. Za vedení nového vedoucího Baara se výroba pozvedla a obrat zvýšen o 100 %. Celý podnik dostal nový vzhled. Postaveny nové provozní budovy. Pro zaměstnance byly v závodě zřízeny koupelny se sprchami.
V roce 1960 nastalo zlepšení výroby v závodě Agroma, a to dohotovením veliké haly na výrobu stožárů a do provozoven bylo zavedeno ústřední topení. Pro zaměstnance byly dokončeny koupelny a sprchy. V roce 1960 obdržel závod Rudý prapor od Krajské odborové rady v Ostravě za překročení plánu a vynikající výkony. Nejtěžší práce byla odstraněna zařazením autojeřábu do provozu a motorové "kočky" na stahování materiálu z vagónů.
V roce 1960 podepsala rada MNV dohodu s místním závodem Agroma o převzetí domů čp. 113 a čp. 114 do majetkové podstaty MNV za podmínek, že firma Agroma přispěje finančně na opravu obou domů, které potřebují opravy, a to částkou 15.000 Kč. Občanům, jejichž pozemky sousedí s vodním náhonem pro Agromu, bylo nařízeno, náhon o vlastní délce pozemku, vyčistit. Závodu Agroma bylo přiděleno do vlastnictví popisné čp. 30, jako bytová jednotka. T.č. ji obýval zaměstnanec závodu Agroma, Alois Žitník. Závodní jídelně bylo přiděleno čp. 25 a to zůstalo rovněž ve vlastnictví Agromy.
Vedoucím závodu v roce 1967 byl mladý, snaživý člověk Josef Machula. Závod Agroma i v roce 1967 vyrábí osvětlovací stožáry, které také instaloval a provozoval stavební klempířství a službu obyvatelstvu jako výrobu drátěného pletiva, sloupků, branek a vyráběl také hodně věcí pro zemědělce jako různé vlečky za traktor, také generální opravu čpavkovačů a cisteren, které dříve v závodě vyráběli. V závodě bylo zaměstnáno přes 120 dělníků. Při závodě byla také jídelna veřejného stravování a bufet. Za vynikající práci byl v závodě vyhodnocen místní občan Arnošt Slovák.
Závod Agroma nadále i v roce 1968 byla největším průmyslovým závodem v obci. Závod zaměstnával 120 lidí většinou místních, z toho asi třetinu žen. Vstřícný vedoucí Machula obětavě vychází vstříc dle svých výrobních možností potřebám MNV a obou škol v obci. Provedli opravy různého zařízení, vyrobili a darovali tělocviční nářadí pro ZDŠ. Zaměstnanci závodu Agroma pod vedením svého vedoucího pomáhali obci i jinak, např. brigádami v JZD, řepě a špičkových pracích. Zaměstnanci Alois Žitník a Miroslav Pospíšil pomáhali při vyučování žáků ve školní dílně v oboru truhlář – zámečník. Závod odstartoval své 10leté trvání v obci. Proběhly oslavy. Vedoucí Josef Machula poděkoval všem spoluzaměstnancům za dobrou spolupráci a byly rozdány také odměny.
V roce 1969 byl závod Agroma stále v provozu. Dále vyráběl osvětlovací stožáry a různě zemědělské stroje. Zaměstnáno bylo 120 lidí z obce i okolí.
S ukončením Agromy se přestala používat i železniční vlečka. Byla vybudována anglickými zajatci v roce 1942 – 1943, těsně před zastávkou, přes výhybku, odbočovala z trati Suchdol – Odry do areálu Pily Rossmanith. Asi 100 m za odbočením z tratě se rozdvojila na dvě koleje a těsně před územím pily se opět spojila v jednu. Rozdvojení sloužilo pro manipulaci s přijíždějícími a odvážejícími vagóny. Uvnitř závodu byla nakládací rampa ve výšce podlahy vagonu. Nakládaly se zde hotové výrobky a řezivo. Vlevo byla skládka kulatiny. V závodě byla pila, kovárna, velká kolárna, truhlárna, bednárna a výroba dřevité vlny. Pila dodávala výrobky i pro armádu nejprve rakouskou, pak československou, dále německou a po roce 1945 opět československou. Po zrušení pily, za Agromy, byl na kolejích postaven pojízdný jeřáb a ze skladu kulatiny se stal sklad hutního materiálu a ocelových stožárů. Podle bývalého zaměstnance TATRY, Pavla Oravy, se vlečka přestala používat s ukončením provozu Agromy. TATRA, která převzala závod po Agromě, již vlečku nepoužívala, přesto byla za nemalé finanční prostředky opravena pro případnou a okamžitou připravenost např. pro převozy vojenské techniky. Vlečku využívali také místní občané zemědělci, kteří na přistavené vagóny nakládali cukrovou řepu, která pak putovala do cukrovarů.
Železniční vlečka byla v roce 2005 Rozhodnutím drážního úřadu zrušena. K demontáži v terénu došlo asi o 5 let později.
Od 1. ledna 1972 byl místní závod Agroma převzat závodem TATRA Nový Jičín. Ve výrobním programu byla výroba palivových a olejových nádrží, nárazníky na nákladní automobily TATRA, bočnice na valníky automobilů TATRA.
Foto: TATRA Mankovice, pohled ze šaten v 1. patře, archiv Pavel a Marie Oravovi
V roce 1983 se začaly v závodě TATRA stavět skladové prostory. Ke kolaudaci došlo až v roce 1990, do provozu byl dán také nákladní výtah v TATŘE. V roce 1993 dolehly na závod TATRA ekonomické a odbytové těžkosti. Postupně během roku byla část zaměstnanců propuštěna, především ženy. Zbytek většinu času nepracoval, byl doma při úhradě 60%. Mluvilo se také o prodeji, ale do konce roku provoz existoval jako součást TATRY.
V roce 1994 místní provozovna TATRA Kopřivnice ukončila definitivně provoz. Do konce roku už tu nebyla žádná výroba zahájena ani soukromá firma, která údajně měla mít objekt v nájmu, nevyvinula žádnou činnost. Bývalí zaměstnanci z řad místních občanů si postupně našli pracovní příležitost mimo obec.
Ještě začátkem roku 1997 byl bývalý závod TATRA mimo provoz, a až od srpna 1997 sloužil firmě MERON jako sklad. Firma mělo sídlo ve Fulneku, ale po velké povodni hledala jiné skladové místo.
V roce 1999, kdysi prosperující TATRA pronajala po částech prostory více firmám: MERON Fulnek, oprava praček a náhradní díly, stolařství Přibyla Odry, KOLEX výroba míčů.
Od roku 2004 již vlastní celý areál bývalé TATRY firma MERON - průmyslové pračky, montáž a servis. Většina prostorných hal slouží jiným firmám jako skladiště. Menší prostory mají v nájmu jiné firmy, KOLEX, výroba menších gum. výrobků - zde našlo zam. 10 žen, v bývalé kotelně je nyní drtič pneumatik. Další prostory má pronajaty firma KOBZA WOOD, výroba oken a dveří.
V roce 2017 objevili zaměstnanci MERON a.s. při stavebních pracích ze zdi trčící papír velikostí pohlednice. Jednalo se korespondenční lístek z 10. dubna 1910 adresovaný Johannu Rossmanithovi do Mankovic – objednávka na kola pro polní kuchyně.
Podle překladu Karla Golda:
"Velmi vážený pane Rossmanith! Sděluji Vám, že ve Studénce je hodně hotových kuchyní, ale bez kol. Mám Vám napsat z pověření ministerstva, aby jste bezpodmínečně dodal všechna kola do 10. května t.r. do Studénky, protože všechny kuchyně musí být 15. května dodány a ministerstvo prodloužení nepovoluje, protože budou vypsány jiné dodávky. Žádám Vás, abyste přání ministerstva vyhověl, protože budete jistě chtít od ministerstva i další dodávky /objednávky/. Prosím, abyste mi ihned napsal, kolik kol.....................Seidler a u Vás do......Huc rytíř."
Zbývající dva nebo tři řádky jsou nečitelné.
Zpracovala Pavlína Ďuricová, kronikářka obce, 2024
Zdroj:
Spuren von Mankendorf, Ulf Broßmann
Pavel Orava, pamětník
Karel Gold, pamětník, překlad z německého jazyka
Ing. Jana Mrázová, MERON a.s.
The Wartime Memories Project
Prisoners of War, on-Line Memorial and Museum